Pěstování zeleniny na zahradě: kompletní průvodce
Vše o pěstování zeleniny na zahradě na jednom místě — od plánování záhonů a výběru druhů přes výsev a předpěstování sadby v pařeništi až po zalévání a hnojení.
Má zelenina na zahradě místo? Pro a proti pěstování
ZELENINA V ZAHRADĚ
OBECNĚ O ZELENINĚ
Názory na pěstování zeleniny v domácích zahradách se značně různí. Pěstování zeleniny přestává být nutností, protože na trhu je polní zeleniny dostatek a většinou dříve, než ji dokáže zahrádkář sám vypěstovat. Z toho vycházejí zastánci extrémního názoru, že zahrada má plnit pouze rekreační a estetickou funkci a zelenina na ni nepatří. Druhým extrémem je snaha vypěstovat na vlastní zahradě úplně všechnu zeleninu, dokonce i tu, která se v dané oblasti nedaří.
Pěstování zeleniny je nedílnou součástí zahrádkaření, zelenina na zahradu totiž patří. Ovšem, než se rozhodneme, které druhy a v jakém rozsahu budeme pěstovat, musíme uvážit mnoho různých okolností. V moderní zahradě budeme i zeleninu pěstovat intenzívně, tedy se snahou z co nejmenší plochy sklidit co nejvíce.
Pro a proti zelenině na zahrádce Především je rozhodující to, zda máme zahradu u domu a můžeme se jí denně věnovat, nebo zda se na zahradu dostaneme jednou za týden. Většina zelenin totiž, aby dobře rostla a byla chutná, vyžaduje denní a hojnou zálivku.
Důležitá je i velikost zahrady. Je-li zahrada dostatečně velká, abychom mohli vyčlenit část jako zelinářský kout a vhodným způsobem jej pohledově oddělit od okrasné a obytné části, můžeme se zaměřit na více druhů zeleniny a množství vypěstované zeleniny přizpůsobit potřebě rodiny. Na malé zahrádce zeleninu omezíme.
Při volbě druhů vycházíme z klimatických podmínek a zaměříme se jen na druhy, které se v dané oblasti dobře daří. Klimatické podmínky můžeme podstatně zlepšit skleníkem, pařeništěm nebo alespoň fóliovým krytem, které v zahrádkách umožní předpěstovat mladé rostliny.
Důležité jsou i půdní podmínky. Některé rostliny vyžadují lehkou půdu, jiné těžší, některé zas nesnášejí zamokřenou půdu a vysokou hladinu podzemní vody atd. Půdu můžeme také zlepšovat, abychom mohli rozšiřovat sortiment pěstované zeleniny. V nevhodných půdách sice zeleniny také rostou, ale výsledky pěstování nejsou uspokojivé.
Zelenina vyžaduje hodně péče a je náročná na čas i práci. Musíme tedy uvažovat i z tohoto hlediska, musíme posoudit své časové možnosti a pěstovat raději méně druhů, ale pečlivě a s dobrými výsledky.
Kolik zeleniny vypěstovat? Výpočet plochy pro rodinu
Máme-li zahrádku velkou 400–500 m² v zahrádkářské osadě nebo u chaty, kam dojíždíme jednou za týden, omezíme se na pěstování několika málo druhů v menším množství. Nepostradatelná je pažitka, které postačí 2–3 dobře vyvinuté trsy, a několik řádků kadeřavé petržele. Dětem vyséváme postupně ředkvičky, hrášek na lusky a karotku, které přímo ze záhonu mají zcela jinou chuť, zvláště když je děti samy pomáhaly vypěstovat. V době dovolené si můžeme pěstovat z koupené sadby hlávkový salát. Několik keřů rajčat, popřípadě několik rostlin okurek nakládaček přijde také vhod, ale musíme pamatovat na velkou potřebu závlahy; pomáháme si fólií, kterou zakrýváme půdu mezi rostlinami, abychom omezili výpar vody. V takové zelinářské minizahradě nezapomínáme na kopr, libeček, řádku cibule pěstované ze sazečky, kterou konzumujeme s natí, několik rostlin česneku, fazol, z vytrvalých zelenin reveň apod. Ostatní druhy, zvláště druhy s dlouhou vegetační dobou a složitým předpěstováním, kupujeme raději na trhu, protože výsledek by se nerovnal vynaložené námaze.
Jiná situace je u majitelů větších zahrad u domu, zvláště na venkově. Na vesnici přece jen dosud není trh zeleninou dostatečně a pravidelně zásobován a rozloha zahrady umožňuje vypěstovat potřebné množství zeleniny, která je stále čerstvá k dispozici. Tady je ovšem třeba nejdříve si důkladně všechno promyslet a naplánovat a věnovat zelenině jen několik záhonů, ale intenzívně je využít.
Sklizeň pro rodinu
Na vypěstování zeleniny pro celoroční spotřebu jedné osoby potřebujeme asi 30 m². V domácnostech, které konzumují velké množství zeleniny, počítáme na osobu až 50 m². Čtyřčlenná domácnost potřebuje tedy k vypěstování potřebného množství zeleniny intenzívním způsobem nejméně 120 m², přičemž počítáme, že z některých záhonů se za rok sklidí dva i tři druhy zeleniny. Dodržíme-li zásady sestavování správných osevních postupů a kombinování jednotlivých druhů zeleniny, a dáme-li zelenině to, co podle druhů vyžaduje, hlavně ovšem v hnojivech a závlaze, pak můžeme počítat s průměrným výnosem 4 kg zeleniny z 1 m². Ze zelinářské zahrady na ploše 120 m² můžeme tak za rok získat 480 kg zeleniny. To je již pořádné množství, avšak je to přesně tolik, kolik by měla spotřebovat podle názorů lékařů čtyřčlenná rodina za rok. Zatím se u nás průměrná roční spotřeba zeleniny na osobu pohybuje kolem 70 kg ročně, což je naprosto nedostatečné.
Zelenina je totiž nesmírně cennou a důležitou složkou naší potravy, jejíž vliv se projevuje v komplexním působení na naše zdraví. V zelenině dodáváme organismu vitamíny, minerální látky i některé léčivé látky. Zelenina zvyšuje chuť k jídlu, protože jako příloha zlepšuje barevnost a vůni předkládaných pokrmů a podporuje pravidelnou funkci zažívacího ústrojí.
Jestliže si tedy dokážeme sami vypěstovat dostatečné množství zeleniny, odpovídající doporučované roční spotřebě (120 kg na osobu), musíme si také tuto spotřebu zajistit na celý rok pěstováním vhodných druhů od časného jara a zajištěním dostatečných a vyhovujících prostorů pro uskladnění zeleniny na zimní období. Část sklizně zpracujeme a uskladňujeme konzervovanou. To opět vyžaduje hodně času. Proto plánujeme pěstování zeleniny tak, aby se sklizeň nenahromadila, a vyséváme postupně, abychom ji stačili zvládnout.
Záhony na zeleninu: umístění, rozměry a hnojení půdy
Záhony — kde a jak?
Plocha určená pro pěstování zeleniny má být na slunci, půda má být důkladně zpracovaná, záhony a cestičky mezi nimi mají být řádně vyměřeny. Šířku záhonu volíme obvykle 100–120 cm, délka může být libovolná. Dbáme, aby na mírně svažitém pozemku vedly záhony i řádky napříč svahu, aby z nich nestékala voda, naopak se zadržovala. Cestičky mezi záhony stačí 40 cm široké, ovšem pro přístup s kolečkem počítáme šířku 60 cm. Zelinářskou část zahrady chráníme vhodnou kulisovou výsadbou proti výsušným nebo severním větrům. Od okrasné a obytné části zahrady ji oddělíme pergolou, porostlou popínavými rostlinami, nebo drátěnkou s malíníkem, keři rybízu apod.
Abychom z plochy určené pro zeleninu získali co nejvyšší a co nejkvalitnější úrodu, musíme počítat s hnojením organickými hnojivy. Průmyslová hnojiva se plně projeví pouze při dodávání patřičného množství organických hnojiv podle potřeb určitého druhu zeleniny do zdravé, kypré a humózní půdy, dostatečně zásobené vláhou. Pěstovat zeleninu v nestrukturní půdě chudé na humus se nevyplácí a sebevětší dávky průmyslových hnojiv obsah živného humusu nemohou nahradit.
Při pěstování zeleniny na stále stejných záhonech se půda časem vyčerpá, unaví. Únavě půdy můžeme úspěšně předcházet záměrným střídáním plodin. Proto při plánování jednak dbáme na to, aby stejné nebo příbuzné druhy se nestřídaly po sobě, jednak přihlížíme k reakci jednotlivých druhů zelenin na hnojení organickými hnojivy, zejména chlévským hnojem. Některé zeleniny se vyloženě daří jen v půdách čerstvě vyhnojených chlévským hnojem — to jsou tzv. zeleniny I. trati. Některé druhy potřebují půdu v tzv. staré síle, tedy druhým rokem po zapravení hnoje — to jsou tzv. plodiny II. trati, a některé druhy hnojení chlévským hnojem nesnášejí, proto se zařazují až třetím rokem po vyhnojení — to jsou tzv. rostliny III. trati, neboli doběrné plodiny.
Zeleniny náročné na živiny, které zařazujeme do první trati (po vyhnojení chlévským hnojem), jsou: všechny košťáloviny, všechny listové zeleniny, všechny plodové zeleniny, dále celer, cukrová kukuřice, pór.
Zeleniny druhé trati, které potřebují půdu ve staré síle: kořenové zeleniny kromě celeru, cibulové zeleniny kromě póru. Celkem dobře se daří na záhonech druhé trati i všem listovým zeleninám.
Zeleniny třetí trati dovedou čerpat z půdy poslední zbytky chlévského hnoje, zapraveného před dvěma lety do půdy a některé jsou schopny čerpat dusík prostřednictvím mikroorganismů i ze vzduchu. Jsou to především luskoviny (fazol, hrách, bob) a jiné skromnější plodiny, zejména kořeninové zeleniny. Ovšem máme-li dostatek organických hnojiv, zejména kvalitního kompostu, můžeme zařadit, zvláště v malých zahradách, zeleniny třetí trati do druhé trati, a tím si značně zjednodušit osevní postup.
Poslední skupinu tvoří vytrvalé zeleniny, které zůstávají na jednom místě několik let a vyžadují speciální hnojení.
Jak využít malou plochu: předplodiny, meziplodiny a smíšená kultura
Využití malé plochy
Často pěstujeme v jednom roce na jednom záhonu dvě i více zelenin — pak mluvíme o předplodině, hlavní plodině, meziplodině a následné plodině. Podmínkou je včasná sklizeň každého druhu.
Hlavní plodina je ta, která zaujímá na záhonu největší část vegetační doby. Bývají to např. okurky nebo rajčata.
Předplodina je zelenina s krátkou vegetační dobou, kterou pěstujeme a sklízíme před hlavní plodinou. Bývá to např. hlávkový salát, rané kedlubny, ředkvička apod.
Meziplodinu pěstujeme současně s hlavní plodinou, ale sklízíme ji dřív, než se hlavní plodina rozroste. Jako meziplodiny zařazujeme uvedené zeleniny s krátkou vegetační dobou a zároveň přihlížíme k tomu, aby se jejich požadavky na půdu a vláhu shodovaly s požadavky hlavní plodiny.
Následná plodina se vysévá nebo vysazuje po sklizni hlavní plodiny a sklízí se pak na jaře jako předplodina (pór, růžičková kapusta, polníček). Jako následnou plodinu můžeme také zařadit všechny rané zeleniny s krátkou vegetační dobou.
Smíšená kultura, tj. pěstování dvou nebo více druhů na stejném pozemku a ve stejné době, je vhodná nejen pro lepší využití půdy. Některé druhy odpuzují škůdce od svých sousedů. Takto se například vzájemně dobře chrání před škůdci mrkev a cibule. Květák, kedlubny a zelí je vhodné pěstovat společně se salátem, který od nich odpuzuje dřepčíky. Rajčata a cibuloviny zase chrání košťáloviny před invazí běláska zelného. Také sousedství některých kořeninových zelenin, např. máty, působí dobře na růst košťálovin. Mezi celer je vhodné nasázet květák, protože celer nesnáší přímé sousedství jiných rostlin celeru.
Některé plodiny se nesnášejí. Proto nepěstujeme cibuli společně s fazolem, ale vhodné je její sousedství pro mrkev a hrách. Mrkev se s hrachem snáší velmi dobře, zatímco hrách vysetý mezi brambory se nedaří, ačkoliv bývá často k této nežádoucí společnosti nucen.
Ke všem těmto okolnostem musíme přihlédnout, než se rozhodneme, jak zelinářské záhony co nejlépe využít. Pro snazší rozhodování uvádím několik příkladů, jak lze střídáním vhodných zelenin využít záhon v jednom roce: salát, okurky — ředkvička, fazol, kadeřávek — ředkvička, letní květák, salát — kapusta, čínské zelí — kedlubny, ledový salát, růžičková kapusta — ředkvička, paprika — pór, raná kapusta, ředkev — kedlubny, květák — karotka, kapusta — salát, květák, pór — rané brambory, štěrbák — raný květák, celer — cibule ze sazečky, čínské zelí.
Přehled skupin zelenin a příklady osevního postupu
Pro lepší orientaci uvádím přehled skupin jednotlivých druhů zelenin:
Košťálové zeleniny: kedluben, kapusta hlávková, kapusta růžičková, květák, zelí, brokolice, čínské zelí, kadeřávek.
Listové zeleniny: salát hlávkový, salát k česání, polníček, špenát, mangold, štěrbák, čekanka, řeřicha, novozélandský špenát.
Kořenové zeleniny: ředkvička, mrkev, petržel, celer, červená řepa, ředkev, křen, černý kořen, pastinák.
Plodové zeleniny: okurka, rajče, paprika zeleninová, tykev, meloun vodní, meloun cukrový, lilek.
Cibulnaté zeleniny: cibule, česnek, pór, pažitka, šalotka, ošlejch.
Výběr osiva a zkouška klíčivosti: na čem závisí úspěch výsevu
Jen dobré osivo
Téměř všechny zeleniny (kromě křenu, česneku, šalotky a vytrvalých zelenin) se pěstují ze semene, ať už se seje přímo na záhon (přímé výsevy), nebo se z něho předpěstuje sadba, a ta se teprve vysazuje na záhon. Zdravé, kvalitní a klíčivé semeno je základním předpokladem pro úspěch při pěstování zeleniny.
Osivo má být čisté, bez příměsí, jedné odrůdy. Před nákupem je dobře si ujasnit, která odrůda určité zeleniny bude nejlépe vyhovovat našim pěstitelským záměrům, a pak při koupi vyžadovat právě tuto odrůdu. Nebudeme tedy např. žádat jen tak semeno mrkve, ale osivo odrůdy 'Nantéská' nebo 'Karotina' apod. Semena zakoupená v obchodě zaručují pravost odrůdy, mají standardní čistotu (minimální procento příměsí), dobrou klíčivost a většinou se prodávají již mořená.
Zeleninových semen si zakoupíme vždy jen takové množství, abychom je stačili spotřebovat. Máme-li semen mnoho, svádí to k příliš hustému výsevu a nechávat semena do dalšího roku se nevyplácí, protože většinou ztrácejí brzy klíčivost, a při nevhodném uskladnění se znehodnocují.
Máme-li vlastní osivo, nebo chceme-li použít osivo zbylé z minulého roku, raději se nejdříve přesvědčíme o jeho kvalitě aspoň zkouškou klíčivosti.
Zkouška klíčivosti Z osiva odebereme malý vzorek (20–50–100 kusů) dobře vyvinutých a nepoškozených semen. Na hluboký talíř nasypeme jemný mokrý písek, povrch řádně uhladíme a semena na něj lehce položíme. Drobná semena můžeme položit na savý papír, který k mokrému písku přilne. Talíř zakryjeme tabulkou skla. Způsob s filtračním nebo savým papírem je ještě jednodušší. Papír přeložíme, mírně navlhčíme a na spodní polovinu položíme semena. Horní polovinu na ně přitiskneme a podle potřeby ještě navlhčíme. Semena nikdy nevlhčíme, jen papír. Papír se semeny položíme na nízkou misku.
Nádobu se semeny umístíme (v obou případech) do místnosti s teplotou 18–20 °C asi na 14 dní. Udržujeme stálou vlhkost. Semena začnou v několika dnech klíčit. Vyklíčená semena spočítáme šestý den (tím získáme údaje o energii klíčivosti) a pak čtrnáctý den (tak zjistíme procento klíčivosti, tj. poměr vyklíčených semen k celkovému počtu). Pak již snadno určíme skutečnou potřebu osiva (při nižším procentu klíčivosti sejeme hustěji, takže se výsevek úměrně zvýší). Jestliže má osivo nižší klíčivost, musíme vysévat větší množství semen. Lepší ovšem je málo klíčivé osivo nepoužívat.
Přímý výsev zeleniny: způsoby setí, klíčení a jednocení
Přímé výsevy
Zeleninu pěstujeme buď z předpěstované sadby, nebo z přímého výsevu na záhony. Přímý výsev používáme u zelenin, které zpravidla nepřesazujeme. Je to petržel, karotka, mrkev, čekanka, čínské zelí, mangold, ředkvička, ředkev, červená řepa, hrách, fazol, kukuřice cukrová a kořeninové zeleniny.
Při přímém výsevu vyséváme osivo na dobře připravený záhon. To znamená, že záhon na podzim zryjeme a nahrubo zrytý ponecháme působení mrazu a sněhu. Na jaře, po oschnutí povrchu půdy, mechanicky (motykou) rozhrneme zbylé hroudy a povrch urovnáme hráběmi. Jarní příprava má být totiž povrchová, hlubší kypření se nedoporučuje. Znovu vyměříme okraje záhonů i cestičky mezi nimi. Cestičky pouze ušlapeme a rozhodně je neprohlubujeme. Přečnívá-li totiž okraj záhonu nad cestičkou, snadno se vysušuje. Snížený povrch pěšin se doporučuje pouze u příliš mokrých půd. Záhon se pak snáze odvodňuje i protepluje. Šířka záhonu nemá přesahovat 100–120 cm, protože bychom pak těžko dosáhli z pěšiny do středu záhonu a každé šlápnutí do záhonu zbytečně stlačuje povrch půdy. Zvolenou šířku si vyznačíme vrypem na násadě motyčkou nebo hrábí, a tak máme míru stále při ruce. Většinou však k rozměření záhonů používáme šňůru nebo speciální lať, na níž jsou označeny různé vzdálenosti.
Při rozměřování záhonů musíme přihlédnout i ke směru převládajících větrů; například při západních větrech vedeme záhony od severu k jihu. V silně větrných polohách chráníme výsevy výsadbou vhodných kulisových rostlin, které slouží jako větrolamy. Mohou to být jednoleté rostliny — slunečnice nebo tyčkové fazole; stálou ochranu proti větru vytvářejí trvalé porosty, např. maliníky nebo jiné keře či stromy. Mírný pohyb vzduchu však rostlinám prospívá, protože na stanovištích, kde je úplné bezvětří, se snadno šíří choroby. Mírný vánek je žádoucí, aby porosty trochu „provětral".
ZPŮSOBY SETÍ Na připravený záhon vyséváme semena do řádků, do špetek, do hnízd nebo naširoko.
Při výsevu do řádků si nejdříve vyznačíme řádky. Jejich vzdálenost se řídí druhem pěstované zeleniny. Řádky vedeme obvykle napříč záhonu. Vyznačíme je rovnou násadou nebo lépe šňůrou. Na okrajích záhonů zapíchneme kolíky v potřebné vzdálenosti, k nim přiložíme šňůru a popotahováním vyznačíme řádek. Semena vyséváme ručně, nejlépe pomocí sáčku s ustřiženým rohem, na nějž poklepáváme, nebo si můžeme vyrobit z kulaté krabičky něco na způsob secího strojku. Do krabičky uděláme po obvodu otvory a semínka pak vypadávají v pravidelných vzdálenostech. Po výsevu řádek zahrneme obrácenými hráběmi a přitlačíme. Takto vyséváme především mrkev, petržel, hrách apod.
Při výsevu do špetek vyséváme do jednoho místa 2–3 semena. Pozemek si vyznačíme latí, násadou nebo šňůrou podélně i příčně. Do průsečíku vyséváme. Tento způsob používáme např. u okurek, fazolu aj.
Výsev do hnízd je podobný výsevu do špetek, pouze dáváme do jednoho místa větší množství semen (6–8). Tento způsob používáme zejména na těžkých půdách, které mají sklon k vytváření půdního škraloupu; větší množství klíčících semen snáze škraloup prorazí.
Při výsevu naširoko semena ručně rozhodíme po celém záhonu a zasekáváme je hráběmi do půdy. Semena bývají rozhozena nepravidelně, proto tento způsob používáme pouze u zelenin s krátkou vegetační dobou, u nichž příliš nezáleží na odstupech, např. u ředkviček.
Záhony po výsevu chráníme před ptactvem, které rádo vyzobává semínka z kypré půdy. Použijeme k tomu starou síť nebo vyřazenou záclonu, anebo přes záhon natáhneme bílé nitě. Různé druhy strašáků se neosvědčují, ptáci si na ně brzy zvyknou, a někdy již za hodinu po pracné instalaci strašáka si mu klidně sednou na hlavu.
POMOC PŘI KLÍČENÍ První jarní výsevy mají obvykle k dispozici dostatečnou zásobu půdní vláhy a vyklíčí samy, bez naší pomoci. Pozdější výsevy nebo výsevy za mimořádného jarního sucha se však zpravidla bez lidské pomoci neobejdou. Chceme-li, aby semena brzy a stejnoměrně vyklíčila, musíme je zavlažovat. Pro budoucí rostlinu není nic horšího než sucho na začátku klíčení.
Všechna semena musí být pevně přitlačena do půdy, aby z ní mohla čerpat vláhu. Čím později vyséváme, tím důležitější je důkladné přitlačení. Na těžkých a horších půdách je vhodné před vysetím pokrýt povrch záhonu vrstvičkou kypré kompostní zeminy a do ní vysít semena. Klíčící rostliny v ní rychle zesílí, a pak už snadno pronikají i do méně kvalitní půdy.
Pravidlem je, že semeno má být zakryto přibližně takovou vrstvou zeminy, jaký má průměr. U jemných semen postačí, když jsou zcela nepatrně pokryta zeminou. Velká semena naopak vyséváme do dvojnásobné hloubky, než je jejich průměr. Příliš hluboko zasetá semena vzcházejí nestejnoměrně a rostliny jsou slabé, protože mnoho síly spotřebovaly na to, aby pronikly příliš silnou vrstvou zeminy. Nejhlouběji zaséváme luskové zeleniny.
U okurek, tykve, hráchu a fazolu urychlíme klíčení, když semena před setím máčíme 12 hodin ve vodě (semena okurek můžeme máčet i v mléce). Nesmíme však semena máčet příliš dlouho, aby nezačala klíčit. Klíčky jsou velmi křehké a snadno bychom je při setí ulomili.
Velmi jemná semena, např. mrkve nebo salátu, smícháme před setím s pískem, abychom nevysévali příliš hustě. Pamatujme, že nejdůležitější při výsevu jakýchkoliv rostlin je nesít příliš hustě. Lépe řídší výsev než hustší. Sejeme-li příliš hustě, musíme hned po vzejití rostliny protrhat, protože by se vytahovaly do výšky, byly by slabé a u některých plodin je ještě při hustém porostu nebezpečí rozšíření chorob.
JEDNOCENÍ Rostliny, jejichž semena vyséváme přímo na záhon do řádků, musíme po vzejití vyjednotit na potřebnou vzdálenost. Jednotit začínáme v době, kdy rostliny vytvoří první pravé lístky. Při dřívějším jednocení nejsou ještě rostliny dostatečně vyvinuté a nepoznáme ty nejsilnější, a tím nejlepší; při pozdějším jednocení bývají už rostliny vytáhlé a slabé. V pravidelných vzdálenostech ponecháváme při jednocení vždy nejsilnější rostlinu a ostatní vytrháme. Mrkev a petržel jednotíme nadvakrát. Při prvním jednocení ponecháme rostliny hustěji, a teprve podruhé jednotíme na správnou vzdálenost (8–10 cm). Rostliny z druhého jednocení jsou již částečně vyspělé a můžeme je spotřebovat v kuchyni. Když v řádku zůstane prázdné místo, protože semena nevzešla, vyplníme je jinými druhy zeleniny z předpěstovaných sadeb. Vyjednocené rostliny mrkve a petržele nepřesazujeme, protože se špatně ujímají.
Předpěstování sadby v pařeništi: příprava, výsev a ošetřování
Vypěstování sadby
Nejsme-li pro pěstování sadby dobře vybaveni potřebným technickým zařízením nebo nemáme-li dostatek času na její ošetřování, raději zakoupíme sadbu již předpěstovanou. Kupujeme ji v odborném závodě, který ručí za odrůdovou čistotu a dobrý zdravotní stav sadby. Sadba má mít rovný, silný, kompaktní vzrůst, má být zdravá a má mít dostatečný počet listů (podle druhu zeleniny). Správná sadba nesmí být přerostlá ani vyběhlá a musí mít dobrý kořenový systém. Příliš mladá sadba špatně koření, přestárlá sadba „tvrdne", pomalu se vyvíjí a dává nekvalitní úrodu. Například u raných kedlubnů způsobuje, že rostliny silně vybíhají do květu a mají prodloužené hlízy, zelí a kapusta z přerostlé sadby vytvářejí malé hlávky. Při nákupu dáváme přednost sadbě balíčkované nebo hrnkované, protože po vysazení se prakticky nezarazí v růstu, kdežto sadba s obnaženými kořínky po přesazení po určitou dobu neroste — „sedí".
VÝSEVY PRO PŘEDPĚSTOVÁNÍ SADBY Některé druhy zeleniny potřebují dlouhou dobu k vypěstování od výsevu semene do sklizně. Tuto dlouhou vegetační dobu zkracujeme tím, že semeno vyséváme do skleníku velmi brzy na jaře. Jsou to zejména celer, nejranější odrůdy květáku, kedlubny, zelí, popřípadě papriky a rajčata. Málokterý zahrádkář má však skleník a vypěstování kvalitní sadby v kuchyni nebo v jiné málo příhodné místnosti nebývá většinou úspěšné. Proto raději sadbu těchto druhů a odrůd koupíme v zahradnickém závodě.
Ostatní odrůdy rané zeleniny — všechny košťáloviny, salát, okurky, ale i rajčata a papriku — předpěstujeme v pařeništi. Kdo je nemá, může si sadbu v menším množství předpěstovat doma ve vhodných nádobách.
PŘEDPĚSTOVÁNÍ SADBY V PAŘENIŠTI Pařeniště se vyplatí každému zahrádkáři, pěstujícímu zeleninu. Může si v něm předpěstovat sadbu raných odrůd, jejíž vývoj a růst by se bez tohoto užitečného zařízení značně opozdil. Kromě toho může pařeniště využít pro vypěstování rané zeleniny, např. salátu, ředkvičky, kedlubnů a později i okurek. Také je může využít pro vypěstování sadby květin.
Správné použití a využití pařeniště vyžaduje určité zahradnické zkušenosti, které obvykle začínajícímu zahrádkáři chybí. Především musí být pařeniště dobře postavené a založené. Obsluze pařeniště se musí věnovat stálá péče, protože každá polovičatost nebo zanedbání se ihned projeví na kvalitě a zdraví rostlin. To platí zejména při pěstování sadby. Od února se musíme o pařeniště stále starat. Když mrzne, zakrýváme okna rohožemi, když sněží, sníh hned odstraňujeme, když svítí slunce, musíme rohože sejmout, protože dostatek slunce a světla je v této době velmi potřebný. Pařeniště musíme větrat vždy jen na straně odvrácené od směru větru. V předjaří bývá tak proměnlivé počasí, že je nutno někdy i desetkrát za den nadzdvihnout okna, podložit je větracími kolíčky a za chvíli zase zvednout výš a zase úplně uzavřít. Prudký sluneční úpal a mrazivý vítr se střídají tak rychle, že pouhé půlhodinové opomenutí někdy způsobí úhyn všech rostlin v pařeništi, protože klíčící rostlinky jsou jemné, křehké a neotužilé.
Příprava pařeniště pro výsev Pařeniště musíme pečlivě naplnit. Rozhodně nestačí naházet na dno trochu hnoje, zakrýt zeminou a vysévat. Nejvhodnější do pařeniště je koňský hnůj, protože je nejvýhřevnější; může se použít i hnůj hovězí nebo králičí, který se míchá s listím. Prasečí hnůj do pařeniště není vhodný, protože je „studený" a pařeniště nevyhřeje. Dno pařeniště pokryjeme nejdříve vrstvou listí, které slouží jako izolace a zabraňuje ztrátám tepla. Slamnatý, nepříliš mokrý koňský hnůj necháme nejdříve dva až tři dny ležet na hromadě vedle zakládaného pařeniště. Pak ho pečlivě vidlemi roztřásáním navrstvíme do pařeniště. Je-li příliš suchý, trochu ho navlhčíme. Vrstvu hnoje ušlapeme. Obzvláště pečlivě ušlapeme okraje a podle potřeby ještě doplníme hnojem, protože tady obvykle dochází k největšímu poklesu. Slamnatější hnůj je nutno ušlapat více než hnůj s menším obsahem slámy. Na udusanou vrstvu hnoje dáme opět jako tepelnou izolaci vrstvu listí. Na ni navrstvíme asi 20 cm jemné prosáté humózní zeminy a opět ji důkladně vrstvíme zvláště k okrajům. Vhodný je dobrý kompost z dobře uleželého hnoje nebo alespoň výživná, lehká zahradní zemina obohacená rašelinou a průmyslovými hnojivy. Pařeniště naplníme asi 10 cm pod okraj. Až se vrstvy sesednou, má zemina dosahovat asi 15 cm pod nižší (jižní) okraj pařeniště. Nejčastější a velkou chybou při plnění pařeniště je spád povrchu směrem k jižnímu okraji; proto při plnění pařeniště nezapomeňme na vodováhu a zkontrolujme, nemá-li povrch nežádoucí spád.
Výsev do pařeniště Pařeniště po naplnění zakryjeme okny, ale necháme malou škvíru (větrací kolík naplocho), aby zemina na povrchu oschla. Za dva až tři dny můžeme vysévat. Povrch půdy urovnáme a uhladíme obrácenými hráběmi nebo prkénkem. Nejvhodnější je výsev do řádků vzdálených od sebe asi 6–8 cm. Semena přitlačíme plochým prkénkem, opatrně zalijeme odraženou (vlažnou) vodou a po zalití zasypeme vrstvičkou jemně prosáté zeminy. Ihned po výsevu označíme (nejlépe jmenovkami) řádky s uvedením druhu a odrůdy a datem výsevu. Na postupnou sklizeň pamatujeme postupným výsevem. Pařeniště zakryjeme okny a rohožemi, protože většina semen lépe klíčí bez světla. Podle potřeby zaléváme a větráme. Jakmile se objeví první špičky klíčků, odstraníme rohože a postavíme je k pařeništi jako větrolamy. Nesmějí ovšem vrhat na pařeniště stín. Pak opatrně stále více větráme, aby rostliny dobře sílily. Zeslábnou-li rostliny v této době, obvykle se z toho nevzpamatují až do sklizně.
Přepichování Při pěstování sadby v pařeništi musíme dávat zvláště velký pozor na to, abychom rostliny včas přepíchali, jinak by sadba byla příliš vytáhlá a slabá. Čím více místa, a tedy i více světla a vzduchu má mladá rostlina, tím silněji a rovnoměrněji se vyvíjí a rychleji roste. Přepichujeme dřevěným kolíčkem ihned, jakmile si rostliny z výsevu navzájem překážejí, tj. když vytvořily dva pravé lístky. Půda, do které přepichujeme, má být přiměřeně vlhká, aby se otvor při přepichování nezasypával. Rostliny vyjmeme opatrně z půdy (nejlépe nadzdvihneme lopatkou), sázecím kolíčkem uděláme otvor, do kterého zapustíme rostlinu až po děložní lístky, a ze strany kolíčkem přimáčkneme zeminu ke kořínku po celé délce. Rostliny zalijeme, označíme jmenovkami a zastíníme, aby dobře zakořenily.
Větrání Velký význam pro dobrý růst a vývoj rostlin má správné větrání. Pokud nemáme dostatečné zkušenosti, spolehneme se raději na teploměr umístěný v pařeništi mezi rostlinami. Jakmile teplota přesáhne 15 °C, musíme větrat. Nejdříve podložíme pařeništní okno větracím kolíkem naplocho. Při stoupání teploty a při silnějším slunečním záření stavíme okno na stále vyšší zářez větracího kolíku. Než začneme větrat, prozkoumáme směr větru; okna nadzdvihujeme vždy na straně odvrácené od větru. Průvan je pro mladé rostliny smrtelný. Mění-li se směr větru, musíme také měnit strany větrání. Několik dní před výsadbou začneme rostliny otužovat, a to tak, že okna vždy přes den na několik hodin sejmeme, až nakonec 3–4 dny před výsadbou je ponecháme sejmutá i přes noc. Otužené rostliny pak neutrpí při výsadbě do volné půdy tepelný šok a rychle porostou dále.
Zalévání v pařeništi Zaléváme odraženou vodou konví s jemnou růžicí. Zpočátku zaléváme málo, protože počáteční půdní vlhkost vystačí mnohdy až do dubna. Pouze za teplých dnů, kdy zemina vysychá, trochu zalijeme, abychom v ní udrželi stejnoměrnou vlhkost. Důležité je sledovat vlhkost zeminy ve třetině pařeniště u vyšší severní stěny, do které se slunce silně opírá, takže tam zemina rychleji vysychá. Proto také tuto část zaléváme vydatněji než část ležící u nižší stěny. Z toho vyplývá, že je pohodlnější při zalévání zdvihnout okno při vyšší straně, kde dáváme více vody. Po zalití ponecháváme okna zavřená, protože jsme rostliny i půdu vodou ochladili. Asi tak za půl hodiny se teplota opět ustálí. Vhodnější než zalévání je mlžení, které podporuje vzdušnou vlhkost a není nebezpečí, že zeminu v pařeništi přelijeme. Ovšem zařídit si mlžení není snadné.
Předpěstování sadby v nádobách: misky, sadbovače a hrnkování
PŘEDPĚSTOVÁNÍ SADBY VE VÝSEVNÝCH NÁDOBÁCH Pro vypěstování sadby raných odrůd ve skleníku nebo doma vyséváme osivo do výsevných misek nebo truhlíků.
Výsevné misky a truhlíky Na dno misky nebo truhlíku dáme hrubší zeminu nebo písek a na ně jemně prosátou směs zemin (dva díly pařeništní zeminy, jeden díl rašeliny, jeden díl písku, tedy v poměru 2 : 1 : 1). Směs zemin před výsevem dezinfikujeme. Po naplnění nádoby povrch uhladíme prkénkem a zeminu mírně stlačíme. Pak semena vyséváme naširoko nebo do řádků, přitlačíme a jemně zasypeme přesátou zeminou (výška vrstvy se má rovnat průměru semen). Potom jemně zavlažíme malou stříkačkou (rosíme), aby zemina byla stejnoměrně vlhká. Výsevy vždy označujeme jmenovkami s uvedením data výsevu, druhu a odrůdy. Pro lepší vzcházení zakryjeme nádoby po výsevu tabulkou skla, kterou podložíme špejlí nebo tenkým dřívkem, aby pod sklo měl přístup vzduch. Zpočátku umístíme nádoby s výsevem na temné místo nebo je přikryjeme papírem. Jakmile se objeví první známky klíčení, postavíme je na světlo. Sejmeme také tabulku skla. Klíčící výsevy pravidelně sledujeme a ošetřujeme, aby nebyly vystaveny přílišnému úpalu, a hlavně aby nepřeschly. Rostlinky po vzejití, když mají dva pravé lístky, přepichujeme.
Sadbovače Sadbovače se vyrábějí z plastické hmoty a skládají se z tvarovací části (voštiny) a podložky. Voštinu položíme na podložku a naplníme připravenou zeminou. Do každé buňky přepichujeme jednu rostlinu. Voštinu z podložky sejmeme až krátce před výsadbou, když rostliny jsou již řádně zakořeněné. Sadbovače vydrží 10–15 let, dobře se čistí a uchovávají a jsou lehké, takže se s nimi dobře manipuluje.
Hrnkování sadby Semena vyséváme po jednom nebo ve špetkách přímo do hrnků-květináčů, popřípadě do nich přepichujeme malé rostlinky. Přímo do hrnků vyséváme nejčastěji semena okurek, melounů a tykví. Pro přímý výsev plníme hrnky asi do dvou třetin výšky a zeminu pak přidáváme s růstem rostliny. K vypěstování sadby jsou nejvhodnější hrnky z pálené hlíny nebo rašelinové kořenáče, s nimiž se sazenice přímo vysazují a které se pak v půdě rozloží. Můžeme také použít kelímky z plastické hmoty, ovšem musíme udělat ve dně otvor. Hrnkovaná sadba a sadba ze sadbovačů je výhodná, protože při výsadbě se růst rostlin nezarazí. Při pěstování sadby se někdy objeví tzv. padání klíčních rostlin, zvláště u košťálovin, ale i u salátu, okurek, rajčat.
MUSÍ SE PŘEPICHOVAT? Nepřepichovaná sadba bývá nejméně hodnotná, protože rostlinky bývají vytáhlé a mají malý kořenový systém. Je to však nejméně pracný a nejjednodušší způsob vypěstování sadby, který se zpravidla používá u pozdních odrůd zeleniny. Nejdříve si pečlivě připravíme výsevný záhon, tj. přidáme dobrou kompostní zeminu a povrch dobře urovnáme. Záhon má být na teplém bezvětrném místě. Při nepříznivém počasí ho můžeme chránit přenosným fóliovým krytem. Semena vyséváme do řádků a snažíme se o stejnoměrný řídší výsev, aby se rostliny po vzejití příliš vzájemně neutlačovaly. Podle potřeby zaléváme. Vzrostlou sadbu odebíráme postupně podle potřeby.
OŠETŘOVÁNÍ SADBY V PAŘENIŠTI Při předpěstování sadby je nejdůležitější, aby rostliny již od nejútlejšího mládí rostly rychle, bez jakýchkoliv rušivých vlivů, které by je zarazily v růstu. Proto jim dáváme co nejvhodnější podmínky a co nejlepší ošetření, tj. sázíme je do správné zeminy a dbáme, aby měly potřebné osvětlení, teplotu a vlhkost. Proto musíme zeleninovou sadbu stínit, zalévat, větrat a odstraňovat plevele.
Na světlo jsou mladé rostliny různě náročné. Nejméně náročné jsou okurky, které však zase vyžadují hodně tepla. Ty také nejvíce stíníme. U ostatní zeleniny pamatujme, že mladší rostliny potřebují více stínit než starší. Čím jsou rostliny blíže okna, tím více péče věnujeme stínění, aby se nespálily. Stíníme za prudkého slunečního záření asi od 10–11 hodin do 15–16 hodin, a to rákosovými nebo tyčkovými stínovkami. Nátěry oken na zastínění sadby se neosvědčily, protože za podmračných dnů pak sadba trpí nedostatkem světla.
Zeleninová sadba potřebuje k růstu dostatečné množství vody. Zaléváme podle počasí a podle potřeby. Ve slunečných dnech zaléváme vydatněji a v ranních hodinách, za chladného podmračného počasí zaléváme v poledne a méně. Zaléváme předehřátou vodou, která má mít stejnou teplotu jako půda, může však být i o 2–3 °C teplejší. Při teplém mírném dešti sejmeme okna — dešťová voda je přirozená a nejvhodnější závlaha. Pamatujme: Přílišné vlhko podporuje šíření chorob, zejména plísní, sucho zpomaluje růst. Proto musíme také podle potřeby větrat.
Plevel rostoucí mezi rostlinami vytrháváme, protože ubírá sazenicím prostor, živiny, světlo a vláhu. Jak sadba dorůstá, poskytujeme jí stále častěji čerstvý vzduch, čímž ji otužujeme, aby se po vysazení na záhon nezarazila v růstu.
Jak správně vysazovat sadbu zeleniny na záhon
PŘÍPRAVA PŮDY PRO VÝSADBU Pozemek pro jarní pěstování zeleniny na podzim důkladně zryjeme. Přitom na záhony, kam na jaře chceme dát zeleniny snášející přímé hnojení, zaryjeme na podzim chlévský hnůj, na ostatní záhony kompost. Jarní zrytí nezlepšuje strukturní a vláhové poměry v půdě, spíše naopak, proto je používáme jen v nouzovém případě, když jsme se například na podzim k zrytí záhonů nedostali. Na jaře je nejlepší jen půdu lehce prokypřit a povrch uhrabat. Záhony rozměříme a připravíme jako pro výsev.
VYSAZOVÁNÍ SADBY Při výsadbě se přesvědčíme, jak velký vliv má obsah humusu v půdě na tvorbu kořání. Čím více humusu nebo rašeliny obsahovala zemina, v níž byla sadba předpěstovaná, tím lépe je vyvinut kořenový systém.
Jemné kořínky nesmějí vyschnout, proto nemají být ani krátce vystaveny slunci a větru. Nejlépe se ujímají rostliny právě vytažené z půdy, nezavadlé. Proto při výsadbě vyjmeme z pařeniště nebo truhlíku jen takové množství rostlin, které stačíme rychle vysadit.
Sazeničce zaštípneme kořínek (salát tvoří výjimku — kořínek nezkracujeme), sázecím kolíkem uděláme otvor a sazenici opatrně zapustíme do půdy tak, aby kořínky směřovaly dolů. Zapustíme ji až k děložním lístkům, nesmíme ji však utopit (na to jsou zvláště choulostivé celer a salát, kterým pak odpadávají spodní lístky a které vytvářejí nekvalitní hlávky). Zeminu pevně přitiskneme ke kořínkům, aby jí byly obaleny. Po výsadbě ihned důkladně zalijeme.
Rajčata sázíme nejlépe za motyčkou šikmo — zapustíme asi třetinu lodyhy, která rovněž zakoření, a tím se zlepší výživa rostliny. Jamku zasypeme jen do polovičky, pak zalijeme, dosypeme zeminou a přitlačíme. Zemina zabraňuje výparu vláhy.
Sadbu vypěstovanou v sadbovačích nebo v hrnkách anebo zakoupenou hrnkovanou či balíčkovanou sázíme za lopatkou. Jamky musíme dělat dostatečně prostorné, aby se do nich vešel celý balíček, který nesmí převyšovat okraj jamky, aby nevysychal.
Při nákupu sadby dáváme přednost vždy sadbě balíčkované nebo hrnkované. Hlavně dbáme na to, aby sadba nebyla zavadlá a zaschla. Pokud ji nemáme možnost koupit v místě a musíme ji dovážet, zabalíme ji do polyetylénových sáčků, které nepropouštějí vlhkost a sadba zůstane svěží. Nesmíme v nich ovšem sadbu skladovat dlouho, aby se nezapařila.
Vysazujeme nejlépe za podmračného dne, protože tehdy sadba nejméně utrpí a rychle a dobře zakořeňuje. Za teplých slunných dnů raději vysazujeme až pozdě odpoledne. V nočním a ranním chladu se sazenice dobře zotaví, takže teplo druhého dne už dobře snesou a nezvadnou.
Zeleninu vysazujeme do čtvercového nebo trojúhelníkového sponu. Vzdálenost jednotlivých rostlin závisí na druhu a odrůdě zeleniny. Nejdříve si značkovačem nebo šňůrou vyznačíme řádky, potom vzdálenosti v nich a pak vysazujeme.
Zalévání zeleniny: kdy, jak a kolik vody dát rostlinám
Ošetřování zeleniny na záhoně
Při pěstování zeleniny je nejdůležitější pravidelná závlaha, kypření půdy, odstraňování plevelů a přihnojování, popřípadě ještě ošetřování chemickými přípravky proti chorobám a škůdcům.
ZALÉVÁNÍ Veškerá zelenina potřebuje zalévat, protože jí přirozené srážky v normálním roce nemohou stačit; bez zálivky nebo jen s omezenou zálivkou lze v roce s normálními srážkami pěstovat mrkev, petržel, česnek, cibuli a červenou řepu, které jsou ze zelenin nejméně náročné na vláhu. Zejména mladá zelenina má mít neustále vlhkou půdu do hloubky 5–15 cm. Pokud ještě nenastanou vysoké denní teploty, vystačí obvykle zimní zásoba vláhy v letech s normálními srážkami až do poloviny května. Je-li však jaro suché, zaléváme čerstvě vysazenou zeleninu nebo mladou zeleninu z výsevů každý den, později obden. Musíme počítat s tím, že voda půdu ochlazuje, proto dobu zálivky řídíme podle počasí a podle roční doby. Časně zjara (za suchého jara) a na podzim zaléváme dopoledne, aby se půda do večera znovu prohřála. V létě, za slunečných dnů, zaléváme pozdě odpoledne nebo časně zrána, aby se voda z půdy nevypařila. Účinná bývá zálivka po mírném dešti, protože navlhlá půda lépe přijímá vodu a dešťová voda se zálivkou zatlačí do půdy ke kořenům, takže ji mohou rostliny dobře využít.
Hlavní zásadou při zalévání je zalévat důkladně, tak aby voda skutečně pronikla do hloubky alespoň 15 cm, tedy aby se dostala ke kořenům. Nemá téměř význam denně jen tak navlhčit povrch záhonů; vláha se ke kořenům nedostane a zbytečně se ničí půdní struktura. Je účelnější zalévat jednou týdně, ale dát na 1 m² 10–20 l vody. Touto dávkou se půda zavlaží přibližně do 20 cm, což většině zelenin za normálních podmínek postačí.
Je-li půda vyschlá, špatně přijímá vodu. Proto před zálivkou rozrušíme povrch půdy, aby voda mohla zasakovat a neodtékala bez užitku ze záhonů. Nedáváme také celé množství vody najednou, ale zaléváme po menších dávkách a počkáme, až voda zasákne. Voda nesmí zůstat stát na povrchu půdy. Po zálivce a oschnutí půdy opět rozrušíme její povrch, abychom omezili výpar.
Nejvíce vody potřebuje veškerá raná zelenina, pak plodové zeleniny. Zeleninu zaléváme hadicí nebo konvemi mírným proudem vody, abychom nepoškodili křehké rostliny. Rajčata zaléváme konvemi ke kořenům, protože zálivka na list vyvolává vznik plísně.
Kypření půdy, hrobkování a přihnojování zeleniny na záhoně
OŠETŘOVÁNÍ PŮDY Zelenina dobře roste jen v čisté a upravené půdě. Musí se stále ničit plevel, rozrušovat půdní škraloup a kypřit půda.
Půda se má kypřit a půdní škraloup rozrušovat po každém dešti nebo zálivce; tím se zabrání nadbytečnému výparu vody z půdy. Používáme k tomu motyčky nebo kypřiče. Motyčkou okopáváme kolem rostlin mělce, aby se nepoškodily kořeny. Motyčku také používáme k hrobkování, tj. k nahrnutí půdy k rostlině. Hrobkováním se rostlina v půdě upevní, zahrnutá část zakoření, a tím se zlepší i výživa rostliny. Hrobkování se doporučuje u všech košťálových zelenin kromě kedlubnů, dále u rajčat, paprik, lilků a fazolu. Hrobkujeme dvakrát až třikrát a pokaždé nahrneme asi 10 cm vrstvu. Hrobkování používáme také k bělení zelenin, zejména chřestu a póru. Nahrnutím půdy totiž zabráníme přístupu světla k té části rostliny, kterou chceme mít bílou. Ke kypření půdy jsou vhodné také různé typy kypřičů, s kterými pracujeme tahem. K odstraňování plevelů a zároveň kypření půdy slouží plecí rámečky a plecí očka.
PŘIHNOJOVÁNÍ Při základním hnojení před výsevem nebo výsadbou dodáváme do půdy obvykle tolik živin, že to stačí k růstu a vývoji zelenin s krátkou vegetační dobou. Někdy ovšem, zvláště u zelenin s delší vegetační dobou, musíme pro zdárný růst rostlin některé živiny doplnit a růst plodiny „popohnat". Obvykle to bývá dusík, který podporuje růst. Přihnojování se říká také hnojení na list, i když samozřejm
