Štěrbák

Listová zelenina s trochu hořkou chutí

• Stanoviště: slunné místo s humózní a vlhkou půdou
• Prostor pro rostliny: 35 × 50 cm
• Výsev: v březnu nebo od začátku června
• Doba sklizně: v červnu nebo od konce září

Štěrbák jako zelenina byl známý již starým Římanům. Původním typem, od kterého se odvozují dnešní kulturní formy, byl planý štěrbák (Cichorium endivia ssp. pumilum). Na rozdíl od hlávkového salátu štěrbák tvoří jen listovou růžici, nikoli tedy uzavřenou hlávku.

Rozlišuje se štěrbák se širokými a hladkými listy (var. latifolium) a kadeřavý štěrbák (var. crispum). Kadeřavý štěrbák se pěstuje hlavně v jižní Evropě a je ve srovnání s hladkolistým štěrbákem mnohem citlivější na mráz, na mokro u kořenů a také je náchylnější k hnilobě.

Štěrbák se pěstuje většinou jako následná plodina na hluboko zkypřených středně těžkých půdách. Před přímým výsevem se dává přednost výsadbě předpěstovaných sazenic. Po raném výsevu a v případě příliš chladného předpěstování rostliny častěji vybíhají předčasně do květu. Pro sklizeň v časném létě se rostliny vysazují od poloviny března do konce dubna, pro podzimní sklizeň od poloviny července do poloviny srpna. V srpnu je nezbytná zálivka.

U štěrbáku je žádané žluté zbarvení mnoha vnitřních listů. Takové „žluté srdíčko“ vzniká při omezeném přístupu světla, proto se dříve růžice listů svazovaly nebo přikrývaly černou fólií. Dnešní odrůdy se většinou vybělují spontánně. Štěrbák má nahořklou chuť, avšak u žlutých listů se to téměř neprojevuje. Ve sklepě lze štěrbák skladovat jen krátce. Rostliny vyjmuté s balem a založené do vlhké zeminy ve skleníku nebo pařeništi ale vydrží při 3–5 °C 2–3 měsíce. Jeho listy se požívají hlavně čerstvé v salátech, v některých zemích i tepelně upravené.

Odrůdy s hladkými a širokými listy:

• ‚Bubikopf‘ (pro letní a podzimní sklizeň),
• ‚Eskariol grüner‘,
• ‚Diva‘,
• ‚Rosabella‘ a ‚Golda‘.

Odrůdy s kadeřavými listy:

• ‚Elodie‘,
• ‚Melie‘,
• ‚Très fine maraîchère‘ a ‚Wallone‘.

Štěrbák (endivie) snáší chlad, a proto se ve skleníku dá pěstovat na jaře i na podzim a v zimě. Obsahem látek v mnohém předčí hlávkový salát, hořčinami připomíná čekanku. Pod sklo se hodí širokolistý (var. latifolium) i kadeřavý typ (var. crispum).

Štěrbák vysetý v polovině července vypěstujte na záhoně. Před mrazy rostliny vyjměte i s kořenovým balem a založte je těsně vedle sebe do vlhké zeminy nebo písku ve skleníku, fóliovníku či pařeništi. Při 3–5 °C vydrží 2–3 měsíce. Založené rostliny pravidelně prohlížejte a hnijící hned odstraňte, nejlepší prevencí hniloby je větrání.

Jarní štěrbák se bělí asi 3 týdny před sklizní. Růžici svažte provázkem nebo stáhněte gumičkou, případně ji přikryjte černou fólií nebo černou netkanou textilií. Vnitřní listy zežloutnou, jsou křehčí a méně hořké. Svazujte jen suché růžice, mokré pod krytem snadno zahnívají.

Podzimní a zimní štěrbák bělit nemusíte. V krátkých dnech je světla tak málo, že listy zesvětlí samy.

• Půda má být kyprá a dobře zásobená živinami, zálivka vyrovnaná.
• Když se tvoří růžice, zalévejte spodem ke kořenům. Voda nalitá shora do růžice způsobuje zahnívání.
• Přemokření vede k hnilobě listů, sucho k tuhým a hořčejším listům.
• Štěrbák i čekanku napadá padlí: bílé moučnaté skvrny, později souvislý povlak.
• Ve vlhku škodí také plži a na mladých listech mšice.

Kolik organického hnojiva dát do skleníkového záhonu, najdete v přehledu dávkování.