Štěrbák zahradní, endivie (Cichorium endivia)

Listová zelenina s trochu hořkou chutí

Stanoviště: slunné místo s humózní a vlhkou půdou
Prostor pro rostliny: 35 × 50 cm
Výsev: v březnu nebo od začátku června
Doba sklizně: v červnu nebo od konce září

Štěrbák jako zelenina byl známý již starým Římanům. Původním typem, od kterého se odvozují dnešní kulturní formy, byl planý štěrbák (Cichorium endivia ssp. pumilum). Na rozdíl od hlávkového salátu štěrbák tvoří jen listovou růžici, nikoli tedy uzavřenou hlávku.

Rozlišuje se štěrbák se širokými a hladkými listy (var. latifolium) a kadeřavý štěrbák (var. crispum). Kadeřavý štěrbák se pěstuje hlavně v jižní Evropě a je ve srovnání s hladkolistým štěrbákem mnohem citlivější na mráz, na mokro u kořenů a také je náchylnější k hnilobě.

Pěstování

Štěrbák se pěstuje většinou jako následná plodina na hluboko zkypřených středně těžkých půdách. Před přímým výsevem se dává přednost výsadbě předpěstovaných sazenic. Po raném výsevu a v případě příliš chladného předpěstování rostliny častěji vybíhají předčasně do květu. Pro sklizeň v časném létě se rostliny vysazují od poloviny března do konce dubna, pro podzimní sklizeň od poloviny července do poloviny srpna. V srpnu je nezbytná zálivka.

U štěrbáku je žádané žluté zbarvení mnoha vnitřních listů. Takové „žluté srdíčko“ vzniká při omezeném přístupu světla, proto se dříve růžice listů svazovaly nebo přikrývaly černou fólií. Dnešní odrůdy se většinou vybělují spontánně. Štěrbák má nahořklou chuť, avšak u žlutých listů se to téměř neprojevuje. Štěrbák lze skladovat ve sklepě a v pařeništi jen po krátkou dobu. Jeho listy se požívají hlavně čerstvé v salátech, v některých zemích i tepelně upravené.

Odrůdy s hladkými a širokými listy:

‚Bubikopf‘ (pro letní a podzimní sklizeň),
‚Eskariol grüner‘,
‚Diva‘,
‚Rosabella‘ a ‚Golda‘.

Odrůdy s kadeřavými listy:

‚Elodie‘,
‚Melie‘,
‚Très fine maraîchère‘ a ‚Wallone‘.