Žito seté – Secale cereale: jak vypadá žito a klas žita

Známé obilí

Stanoviště: Slunné; jílovitý písek nebo písčitá jílovitá půda
Výška: Až 2 m
Doba kvetení: Různá podle odrůdy a termínu výsevu
Množení: Výsevem

Prapůvodní forma dnešního kulturního žita pochází patrně z Přední Asie. Teprve mezi dobou bronzovou a železnou přišlo žito do Evropy. První kultury prý byly prokázány v jižním Rusku. Protože neklade žádné zvláštní nároky na půdu a daří se dobře i v drsném klimatu, stávalo se žito stále důležitějším prostředkem základní výživy. Žito roste stejně dobře na písčitých, lehkých půdách jako na vlhkých, trochu těžších, je plně zimovzdorné a dá se pěstovat ještě v nadmořských výškách téměř 2000 m. Ve střední a severní Evropě patřilo vedle pšenice k hlavním chlebovým obilninám; rod Secale patří k čeledi lipnicovitých (Poaceae).

Výchozími rostlinami dnešní kulturní formy žita jsou plané druhy jako S. fragile, S. vavilovii a S. montanum.

Ve srovnání s pšenicí má žito delší stébla (až skoro 2 m), jeho klasy jsou štíhlejší a jednotlivé květy opatřeny dlouhými osinami. Jako u všech trav jsou i u žita květy opylovány větrem. Semena jsou dlouhá, tenká zrna šedavě hnědé barvy. Rovněž žitná sláma je šedohnědá.

Žito obsahuje kromě bílkovin, tuků a uhlohydrátů hodně draslíku, kyselinu křemičitou a důležité vitaminy. Toto obilí není lehce stravitelné, zato však poskytuje sílu. Žitná mouka nevytvoří pevnou lepkovou kostru jako pšeničná, proto se čistě žitný chléb peče na kvásku a bývá hutnější. Běžný český chléb je žitno-pšeničný.

Kulturní odrůdy žita se dělí na jarní a ozimé. U nás se pěstuje především ozimé žito. Hlavní pěstitelské oblasti jsou Polsko, Rusko a Německo.

Mnohdy jsou klasy žita napadeny parazitickou houbou paličkovicí nachovou (Claviceps purpurea). Zrna jsou znetvořena v jedovatý námel, který přezimuje v půdě. Mouka s rozemletými zrny námelu vyvolává poruchy krevního oběhu.

Žito patří spolu s pšenicí a ječmenem k nejstarším chlebovým obilninám. Ječmen je nižší (60–100 cm) a jeho osiny bývají ještě delší než u žita, zatímco žito vytáhne stéblo skoro do dvou metrů a snese chudší půdu i vyšší polohy.

Z čeledi lipnicovitých a příbuzných užitkových travin najdete na Hnojíku také kukuřici setou, čirok, bér italský, slzovku obecnou a nepravou obilninu amarant.

Žito je nenáročné, rychle klíčí a dobře kryje půdu, proto patří k nejběžnějším plodinám na zelené hnojení. Rakouský permakulturista Sepp Holzer vysévá obilí jako první rostlinu na nově založené plochy nebo na zeminu obnaženou po terénních úpravách. Porost rychle zakryje holou půdu a kořeny ji zpevní.

• Kdy sít: od konce srpna do října, po sklizni brambor nebo jiné zeleniny. Žito klíčí i v chladnějším počasí a přes zimu drží půdu pod porostem.
• S čím kombinovat: samotné žito dusík do půdy nepřidá. Osvědčenou dvojicí je žito s ozimou vikví huňatou, která díky hlízkovým bakteriím váže dusík ze vzduchu a žito jí slouží jako opora. Pestrá směs s různě hlubokými kořeny je stabilnější než samotné žito.
• Co na jaře: běžně se porost před metáním poseče a mělce zapraví. Holzer volí šetrnější cestu: biomasu nechává na místě jako mulč, nedrtí ji na jemno a nezarývá. Obojí funguje, důležité je hmotu z pozemku neodvážet.
• Pozor na drobná semena: zbytky žita brzdí klíčení drobnosemenné zeleniny, jako je mrkev nebo salát. S jejich výsevem počkejte zhruba tři týdny; přesazeným sazenicím to nevadí.

Staré druhy a odrůdy obilí dávají z jedné rostliny menší výnos než moderní odrůdy, zato mají v zrnu víc bílkovin a minerálních látek a snesou chudou půdu i drsné podmínky. Holzer pěstuje kromě žita pšenici jednozrnku, dvojzrnku a špaldu, staré odrůdy ovsa včetně bezpluchého ovsa nahého a ječmen. Jednozrnku a dvojzrnku doporučuje právě na chudé, málo úrodné pozemky.

Pastviny oséval směsí obilí, luštěnin a kořenové zeleniny, kterou nesklízel. Porost posloužil rovnou jako krmivo pro dobytek.

Zvláštní kapitolou je žito, které Holzer nazývá sibiřské. Asi kilogram osiva si objednal v roce 1957 podle inzerátu v mysliveckém časopise a od té doby ho množí z vlastní úrody. Podle popisu jde o typ žita trsnatého (Secale multicaule), starého žita, kterému se v německy mluvících zemích říká také lesní nebo svatojánské, protože se tradičně sívalo kolem svátku svatého Jana.

• V horské poloze kolem 1400 m n. m. ho Holzer vysévá v červnu, zrno ale nese až v září následujícího roku.
• První rok tvoří hustý trs listů. Když ho spase zvěř nebo dobytek, případně se poseče, žito se silně odnoží a klasy vytvoří až o rok později.
• Z jednoho zrna tak může vyrůst až 20 klasů.
• Holzer ho doporučuje jako osivo pro neorané pole.
• Jeho přizpůsobivost vyzkoušel i v tropické Kolumbii, kde při teplotách kolem 45 °C ve stínu dozrálo za pět měsíců.

S běžným ozimým žitem, o kterém píšeme výše, si ho nepleťte: ozim se seje na podzim a sklízí příští léto, trsnaté žito se vysévá v létě a sklízí se až v dalším roce, v horách i později.

Žito si vystačí s málem, ale na chudém písku ocení dodání živin a organické hmoty. Poslouží kompost nebo organické hnojivo Hnojík, které živiny uvolňuje postupně a zlepšuje strukturu půdy. Poměry pro zálivku najdete v dávkování.

Hnojík do e-shopu Univerzální hnojivo