Zahrada jako aktivní odpočinek: plánování, estetika i praktická úprava
Od volby intenzity zahrádkaření přes estetiku okrasné části až po stavbu cest a výběr plotu — přečtěte si, jak si vytvořit zahradu, která bude krásná i funkční.
Zahrádkaření jako koníček i druhé zaměstnání: jak určit správnou intenzitu
DRUHÉ ZAMĚSTNÁNÍ NEBO AKTIVNÍ ODPOČINEK
Říká se, že kolik lidí, tolik názorů. Také názory na účel zahrádkaření jsou velmi různé. Někdo se chce hlavně slunit v zeleném prostředí, jiný potřebuje na zahradě neustále pracovat, vyvíjet činnost. Jeden touží po velkých sklizních ovoce, druhý chce mít kolem sebe spoustu krásných květin. Ten všechno úzkostlivě čistí, upravuje, natírá, onomu ani plevel příliš nevadí. A z těchto osobních vlastností a zálib pramení názor na účel zahrádkaření.
Zahrádkaření v každém případě přináší velké hodnoty. Je tu samozřejmě hospodářský užitek ze sklizní ovoce, zeleniny nebo květin. Stejně významné jsou však i estetické hodnoty, tj. krásně upravené a s vkusem zvládnuté prostředí, v němž se příjemně tráví chvíle odpočinku. Obojí lze na zahrádce kombinovat, jedno nevylučuje druhé. Ve sladění těchto dvou hodnot se ukáže umění zahrádkáře. Nelze opominout ani vliv na zdraví a dobrou tělesnou kondici zahrádkáře. Pobyt na zahradě, zejména při práci na čerstvém vzduchu — to je duševní i tělesná rekreace, která obnovuje sílu, svěžest, iniciativu, pohodu. Také zvýšené požívání zeleniny a ovoce z vlastní sklizně přispívá ke zdraví, neboť zlepšuje složení stravy a podporuje správnou životosprávu.
Je však třeba znát míru v plánování a realizaci zahrady. Je třeba počítat s časem, s množstvím práce i s finančními možnostmi. Zkušený zahrádkář ví, že pro vytvoření a udržení pěkné zahrady je toho všeho třeba vrchovatě, proto rozumně určí intenzitu zahrádkaření, aby se zahrada nestala ani druhým zaměstnáním, ani místem, kterého je škoda.
Intenzita či extenzita zahrádkaření závisí na mnoha okolnostech. Především je to velikost zahrady. Čím menší je plocha, tím nutnější je větší intenzita. Na malé zahradě nemusíme pěstovat méně rostlin než na velké, musíme však v tom případě pěstovat jiné rostliny, které nepotřebují tolik místa. Například ve velké zahradě můžeme pěstovat čtvrtkmeny, kdežto v malé zahradě zvolíme vřetena nebo ovocné stěny. Ve velké zahradě budeme mít sadové růže, v malé cibulnaté květiny.
Důležitá je vzdálenost zahrady od bydliště. Dostaneme-li se na zahradu jednou týdně o víkendu, nebudeme pěstovat salát či květák, které vyžadují časté ošetření, a které jsou vhodné pro přídomní zahrádku, kde je můžeme každý den zalít nebo okopat.
Zahrada se stále vyvíjí, rostliny neustále rostou a vyžadují ošetřování, tj. práci i náklady. Ošetřování vyžadují také všechny zahradní doplňky — cesty, zídky, terasy, nábytek, ploty. Nářadí stárne a musí se občas vyměnit nebo doplnit. Neustálá modernizace je nutná a je snazší i levnější dělat ji stále, pravidelně a po částech; modernizace zahrady neošetřované a neopravované delší dobu je velmi pracná a nákladná.
O způsobu zahrádkaření rozhodují také znalosti, zkušenosti a odborné vědomosti zahrádkáře. Začátečník většinou začíná zahrádkařit extenzívně a postupně, jak poznává zákonitosti pěstování, časovou náročnost jednotlivých zásahů, běh i koloběh veškeré činnosti na zahrádce, začne s intenzívním využíváním jednotlivých úseků a intenzitu rozšiřuje a zvyšuje. Nejlepším učitelem bývají vlastní chyby.
Užitková zahrada: jak plánovat střídání plodin a výběr zeleniny a ovoce
Užitkovou nebo okrasnou zahradu
Užitkovou a okrasnou část zahrady není nutné přísně oddělovat. Pamatujme, že zahrada má být stále jediný vkusně laděný a uspořádaný celek. Nicméně blíže vchodu a domu nebo chaty obvykle vysazujeme okrasné rostliny, místo pro užitkové rostliny volíme za domem, na méně exponovaném místě. Užitkovými rostlinami, pokud jde o hospodářské využití zahrady, nerozumíme jenom ovocné stromy a zeleninu, ale jsou to všechny rostliny, které pěstujeme pro nějaký užitek, které tedy neslouží jen k estetickému uspořádání zahrady. Mohou to proto být také různé květiny k řezu, ale také sazenice květin i zelenin, které zahrádkář pěstuje pro sebe i pro ostatní. To všechno jsou užitkové rostliny, které se pěstují na pravidelných záhonech a patří do užitkové části zahrady. Není správné používat ve větším množství k řezu květiny vysázené v okrasné části zahrady, protože to vždycky ochudí její krásu.
UŽITKOVÁ ZAHRADA Chceme-li hospodářsky využívat malou zahradu, měli bychom užitkové rostliny pěstovat co nejintenzívněji, aby zbyla co největší plocha pro vytvoření okrasné části zahrady. Při plánování skladby užitkových rostlin je třeba pamatovat na stálé zvyšování nebo aspoň udržování úrodnosti půdy i na vhodné využití slunečných poloh. Musíme správně střídat plodiny, a to nejen během jedné vegetace, ale trvale, protože správným střídáním plodin spolu s vhodným hnojením zvýšíme úrodnost půdy. Pro udržení úrodnosti půdy je velmi důležité jak dlouhodobé střídání kultur (víceleté nebo trvalé kultury nesázíme po sobě), tak i krátkodobé jednoroční střídání (nepěstujeme po sobě stejné druhy plodin).
Užitkové rostliny většinou vyžadují slunce, ve stínu jen živoří. Proto do užitkové části zahrady nesázíme vysoké rostliny, anebo je vysadíme na severní stranu, nikoliv na jižní, kde by více stínily. Také přímo na záhoně si nemají rostliny stínit, což se stává při příliš hustém sponu. V tom případě nemůže mezi rostliny ani vzduch.
Užitková část zahrady má být rovněž upravená, hezká a stále čistá. Nelze k ní počítat výběh nebo různé přístřešky pro hospodářské zvířectvo. To vše patří na hospodářský dvorek, oplocený a oddělený od zahrady keři nebo popínavými rostlinami.
Pokud zahrádkář chce dodávat ovoce, zeleninu nebo řezané květiny na trh nebo státnímu obchodu, musí se nutně podřídit požadavkům trhu a pěstovat to, co trh nebo výkupní organizace žádá, a musí to být výpěstky odpovídající kvality. Pokud chce pěstovat tyto produkty jen pro sebe a vlastní rodinu, pak by měl zajistit plynulé zásobování pestrým sortimentem po co nejdelší dobu v roce a tuto dobu konzumu ještě prodloužit uskladněním nebo konzervováním produktů. Je třeba přihlédnout také k zásobení trhu ovocem a zeleninou a k možnosti nákupu v obci. Nemá téměř význam pěstovat pozdní zelí s dlouhou vegetační dobou, když v době sklizně je ho všude dostatek v obchodech a za velmi levné ceny. Rozhodně je lepší pěstovat si zeleninu, která není běžně na trhu, nebo některé málo známé zeleniny. Při pěstování ovoce i zeleniny si máme uvědomit možnosti spotřeby. Jeden strom mirabelky dokáže dát úrodu přes 100 kg drobných plodů, které se musí velmi rychle zkonzumovat nebo zavařit. Podobně je to třeba s třešněmi nebo letními hruškami.
Okrasná zahrada: co ji tvoří a proč je náročnější než užitková část
OKRASNÁ ZAHRADA Význam okrasné zahrady rok od roku stoupá. Čistě okrasná zahrádka zatím ještě není pro naše poměry typická, i když vývoj k tomu pomalu směřuje. Pro nás jsou typické zahrady smíšené, okrasná část však nabývá převahy. Se stoupající životní úrovní člověk na zahradě stále více hledá klid, krásu a odpočinek než další práci a úhradu potřebného ovoce a zeleniny z vlastních sklizní.
Okrasnou část zahrady tvoří trávník, nízké stromy a keře, květiny. Stejný význam pro vytvoření příjemného prostředí mají nejrůznější zahradní doplňky, jako jsou ploty, zdi, terasy, schody, kámen ve skalce, cesty, ale také vodní plošky, pergoly, plastiky, zahradní nábytek, krmítka a budky pro ptáky apod. Zahrádkář, který chce mít pěknou okrasnou část zahrady, nemůže proto být jen dobrým pěstitelem rostlin, ale musí se naučit rostlinstvo i doplňky esteticky sladit a upravit.
Zahrada nikdy není hotová; stále se mění tím, že rostliny stárnou, rozrůstají se nebo hynou a doplňky na zahradě se vlivem povětrnosti i používání poškozují a ničí. U okrasné části zahrady to platí dvojnásob. Stále je co upravovat, opravovat, likvidovat i doplňovat. Okrasná část zahrady snad nedá tolik práce jako intenzívně využívaná užitková část zahrady, dá však víc přemýšlení. Tady se většinou nepracuje podle agrotechnických lhůt, ale podle pohledové úvahy, podle citu a vkusu. A navíc — okrasná část zahrady musí být stále upravená, čistá a bez plevelů. To by potom nebyla okrasná zahrada. Okrasná část zahrady má tedy značné nároky nejen na práci a čas zahrádkáře, ale také na finanční náklady, neboť vše, co je třeba doplnit a předělat, něco stojí. Udržovat okrasnou část zahrady je mnohem náročnější než udržovat užitkovou část. Okrasná zahrada klade značné nároky i na odborné pěstitelské znalosti. Dřeviny a květiny mají totiž nespočetně druhů a odrůd s nejrůznějšími požadavky na pěstování! Okrasná část zahrádky dává velké potěšení, umožňuje odpočinek a zlepšuje náladu, vyžaduje však od svého pěstitele neustálou odbornou a promyšlenou péči.
Okrasná část zahrady má splňovat tři požadavky:
Krása. Rostliny a doplňky mají být zkombinovány tak, aby pohled na ně vyvolával harmonickou a klidnou pohodu. Rostliny se seskupují podle svých estetických vlastností, tj. tvarů a barev. Ladit má i spojení rostlin s doplňky, s domem nebo chatou a celek se musí nenásilně přizpůsobit okolní přírodě. V tom bývá nejvíc krásy. Proto v přírodě pozorujeme, jaké druhy rostou ve společenstvech rostlin a podle toho rostliny kombinujeme. Například k borovicím nevysadíme jiřiny, mečíky nebo letničky, nýbrž vysadíme k nim třeba smolničky, vřes, a podobné rostliny. Tomuto vytváření krásy se můžeme naučit pozorováním krásných parků, jejich uspořádání a sladění. Učme se tomu v Průhonicích, v Lednici, ve Velkých Losinách a v jiných, zvláště městských parcích.
Odpočinek. Může to být lavička pod krásným keřem, trávník a na něm lehátko, ale může to být celý odpočinkový kout nebo prostor okolo ohniště, atriová pergola nebo terasa s nábytkem. Výběr záleží na uspořádání okrasné části zahrady. Také místo pro odpočinek má být sladěno s okolím.
Obytná zahrada jako rozšíření domova: soukromí, světlo a večerní atmosféra
Obytná hodnota. Obytná zahrada dává bydlení jakousi další dimenzi, jinde nedosažitelnou atmosféru, kterou tvoří soubor barev, vůní, hry světla a stínu. Obytná zahrada má být rozšířeným obydlím, kde květiny, okrasné dřeviny a jiné přírodní prvky jsou jakýmsi zrcadlem času — obrazem měnícím se podle denních i ročních dob. Když to domyslíme, pro mnohého z nás to znamená vytvořit si úplně jiný názor na zahradu. Budeme-li ji považovat za část nebo součást obydlí, pak jistě se jinak budeme dívat na výdaje, které jsou pro obytnou zahradu nutné. V obytné zahradě můžeme nejen odpočívat, ale také jíst, studovat a třeba i spát. Předpokladem však je, že na obytné zahradě budeme mít soukromí. Tím se zahrada liší od parku. Oba tyto nutné prvky současného života mají být osvěžující svou zelení, krásné svým uspořádáním, příjemné svou možností odpočinku, ale park nikdy nebude mít pro člověka dar soukromí, intimity.
Není divu, že dnešní člověk hledá soukromí. Musí mít nějaký vyrovnávací prvek k uspěchanosti veřejného života. Proto se tolik staví chaty u lesů a vod, kde člověk hledá klid. Zahrada má týž účel, stejnou funkci.
Jak si vytvořit soukromí na zahradě? Uspořádáním, kombinací rostlin a zahradních doplňků. Stačí, když vizuálně oddělíme jen některou část zahrady, nejlépe přilehlou jednou nebo dvěma stranami k obydlí. Můžeme sestavit z keřů živé stěny, živé ploty, z květin květinové zídky, mříže s popínavými rostlinami, pergoly a jiné konstrukce pro popínání nebo přivázání zeleně. Může se k tomu využít i ovocná stěna. Ovšem pohledová izolace zahradního prostoru od okolního prostředí se nesmí dělat šablonovitě nebo násilně. Samotný mohutný plot soukromí nevytvoří.
Obytnou hodnotu zahrady zvyšuje její spojení s bytem. Každé okno v domě, vedoucí do zahrady, by mělo být obrazem, který se mění ráno, v poledne a večer, na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Kultura bydlení nekončí krásně uspořádaným bytem, ale je podmíněna i výhledem. Prostor je třeba řešit tak, aby z místa nejčastějšího pohledu poskytoval co nejpůsobivější scenérii. Zahrada má souviset s obydlím také fakticky; do obytné zahrady mají vést alespoň jedny dveře. V obytné zahradě má být nábytek a jiná zařízení k obývání. Ovšem ne nepotřebný vyřazený nábytek, ale účelný zahradní nábytek, působící esteticky svým tvarem i materiálem. Může být umístěn na terase nebo lépe na trávníku, samozřejmě udržovaném, koseném nejméně jednou týdně po celou vegetaci. Takový trávník má estetickou funkci a obytnou zahradu si nelze bez něj představit.
Obytná zahrada se může využívat nejen ve dne, ale za vhodného počasí i večer a v noci. To si žádá světlo a teplo. Vhodné osvětlení na zahradě může vytvořit nádhernou atmosféru a znásobuje pocit intimity. Osvětlovací těleso má být buď nenápadně umístěno v záhoně či v koruně stromu, popřípadě přenosné, anebo může zkrášlovat prostor obytné zahrady nejen svou funkcí, ale i uměleckým řemeslným provedením. Zdroj tepla má být nenápadný, má doplňovat rostlinstvo a harmonovat s prostředím, ať již je to stálé ohniště nebo třeba keramická mísa na dřevěné uhlí nebo venkovní krb.
Má-li obytná zahrada plnit svou funkci, musí být nutně individuální a většinou neopakovatelná. Na obytnou zahradu nelze dát paušální návod. Při vytváření obytné zahrady musíme přihlížet k potřebě a vzájemnému poměru místa pro práci a záliby, místa pro odpočinek, pro hru dětí, místa pro trávník, květiny a okrasné dřeviny. Pojetí obytné zahrady odráží individualitu svého tvůrce i uživatele. Celkové uspořádání i stav udržovanosti zahrady skutečně často věrně zobrazuje záliby, vkus a estetické cítění majitele.
Zahradní architektura: estetické zákonitosti pro krásnou a harmonickou zahradu
Otázky zahradní architektury
Mezi zahrádkáři jsou vynikající pěstitelé ovoce a zeleniny. Značnou zásluhu na tom má dlouholetá propagační činnost organizací Českého ovocnářského a zahrádkářského svazu, která byla dříve zaměřena převážně na otázky pěstování ovoce. Je to jistě potěšitelná skutečnost, je však škoda, že se dosud téměř úplně opomíjela vzdělávací činnost, pokud jde o estetické pojetí zahrady. Při jednoznačně užitkovém zaměření zahrádkářství to nebylo ani příliš důležité. V posledních letech se zájem o okrasné zahrádkaření vyrovnává tradičnímu zájmu o užitkové využití zahrady a pro každého zahrádkáře ve městě i na vesnici jsou naprosto nutné alespoň základní znalosti o úpravě zahrad a o jejich estetické působivosti.
Šťastný je dnes ten, kdo zakládá novou zahradu! Může si dát vypracovat plán od zahradního architekta, který ví, jak bude založená zahrada vypadat za deset patnáct let, a může si být jist, že zahradní architekt vypracuje plán podle všech zákonitostí zahradní estetiky. Nebo může před založením zahrady sám prostudovat tyto zákonitosti a ve svém vlastním návrhu uplatnit estetická hlediska, jako je harmonie, kontrast, dominanty, optická měřítka, hry světel a stínů atd. Vlastní řešení zahrady doporučuji předem pečlivě zkonfrontovat s příkladně založenými parky a zahradami a prokonzultovat s odborníkem, který upozorní na možné chyby a omyly, jež by se po založení těžko napravovaly. Udržovat správně založenou zahradu, ať užitkovou, nebo okrasnou, už není takový problém.
Zahrádkář, který má zahradu poplatnou užitkovému zaměření, a nyní touží, aby mu dávala také krásu, klid, pocit soukromí, estetické prožitky, ten musí pomalu a pracně zahradu předělávat. To je mnohem těžší než založit novou. Zahradní prostor je třeba pomalu a s citem přebudovávat z hlediska estetických požadavků a přitom stále sledovat předem stanovenou budoucí kompozici zahrady. Dobrá kompozice záleží v harmonickém uspořádání jednotlivých částí v celek, v němž jednotlivé prvky jsou v náležitém vzájemném poměru. Přitom je třeba počítat s tím, že příroda původní uspořádání mění (rostlinstvo se vyvíjí, stárne a nakonec odumírá), a proto se musí zahrada řešit tak, aby byla krásná ve všech ročních obdobích a nejen brzy po založení, ale i po mnoha letech.
Naučit se uspořádat rostlinstvo na zahradě je těžší než naučit se je pěstovat. Každá úprava je poznamenána osobností autora — jeho nadáním, vzděláním, zkušenostmi i povahou. Proto také nejlepší zahradní úpravy vytvořili vynikající umělci a ušlechtilí lidé.
Krásná zahrada je umělecké dílo, které musí respektovat nejen estetická hlediska, ale také biologické zákonitosti a rovněž i praktické požadavky majitele zahrady. Biologickými zákonitostmi rozumíme respektování vhodných podmínek pro růst rostlin, o nichž se píše v pěstitelských kapitolách. Praktickými požadavky rozumíme účel zahrady a využití plochy. Účel zahrady je dán tím, do jaké míry bude sloužit užitku a do jaké míry okrase, kolik práce a nákladů jí může majitel věnovat, zda má sloužit též dětem apod.
Poloha je zahradě dána. Zakladatel zahrady musí brát v úvahu světové strany, aby mohl využít slunce a stínu, převládající větry, aby omezil vliv větrů vyššími rostlinami, na svazích musí počítat s nebezpečím vodní eroze a nesmí opomenout ani stavby v sousedství, aby na ně výhled otevřel nebo mu zabránil apod. Musí uvažovat možnost využití nebo vyloučení stávajících porostů, což je mnohdy věcí citu a úcty k rostlinám, dále musí uvažovat o úpravách pozemku, a to jak převrstvováním zeminy v určitých partiích, tak zlepšováním půdy mechanicky (rytí), chemicky (odplevelení) a biologicky (vyhnojení).
Každá okrasná zahrada má v sobě spojovat účelnost a krásu, ani jedno, ani druhé se nemá přeceňovat. Navrhování okrasných zahrad vychází z kompozičních zásad a pravidel, jejichž respektováním dosahujeme překvapivého estetického účinku.
Kompoziční pravidla zahrady: dominanta, harmonie, kontrast a optické měřítko
Jaké jsou estetické zákonitosti při vytváření okrasné zahrady?
Členění prostoru má mít logiku, což znamená, že vše na zahradě má působit přirozeně. Jde o to, aby vše působilo logicky; aby skalka byla na svahu a ne na rovině, aby suchomilné rostliny nebyly vysazeny u bazénku, aby stolek nebyl ze dřeva a sedadla k němu z kamene, aby plastická hmota nebyla natřena tak, aby vypadala jako dřevo, aby rostliny nezakrývaly výhled na hezký kout, kdežto nepěkný kout zůstal pohledu otevřený apod. Nic nemá odporovat zdravému rozumu.
Jednotlivé prvky mají mít přiměřenost, což znamená, že vše má být velikostí, tvarem, barvou, umístěním přiměřené účelu a prostředí, nic nemá násilně rušit. V osadní zahrádce má být šeřík, a ne topol, nábytek na zahradě má být jednoduchý a pokud možno z přírodních materiálů; zeleň v přírodní zahradě se řeší jinak než zeleň hřbitovní, ornamentální květinový záhon má být v městském parku a ne na zahradě apod. Zásada přiměřenosti je blízká logičnosti; nic nemá být, jak se lidově říká, jako pěst na oko.
Musí být zachována proporcionalita, což znamená, že poměr délky (hloubky), šířky a výšky by měl být vzájemně sladěn. Tvary mají být určité, jasné; například kruh nebo elipsa jsou pěkné tvary záhonů, avšak záhon eliptický, blížící se kruhu, má špatnou proporci. Stejně tak obdélník s malým délkovým rozdílem stran nemá dobré proporce. Nejvýznamnější prvek má zaujímat nejvýznamnější místo, popřípadě má mít větší rozměry. Bez vzájemného nadřazování nebo podřizování jednotlivých složek nedosáhneme krásného zahradního celku, i kdybychom v něm soustředili sebekrásnější rostliny, sebelepší doplňky.
Každá zahrada má mít dominantu, hlavní motiv, jímž je vždy některý pozoruhodný objekt, který dává zahradě jistý ráz, charakter. Dominant na zahradě může být několik, podle toho, na kolik partií je zahrada rozdělena, jak je uspořádána, avšak jedna dominanta by měla být hlavní. Nejvýznamnější dominantou bývá rodinný domek, osadní altán, besídka, bazén, pergola, jinými dominantami bývají například tvarově krásné jehličnany nebo solitérní dřeviny, pestrolistý keř nebo květinová mísa či hezká plastika. I dominanta má být přiměřená celkovému vzhledu zahrady a v každém případě má mít vysokou výtvarnou hodnotu. Dominantě nemá konkurovat jiný vjem, například chybné by bylo založit pestrý květinový záhon u moderní plastiky. Dominanta má být vždy dobře osvětlena, v případě potřeby i večer. Hlavní dominanta nemusí být vždy na zahradě, může se jí stát nějaký zvláště působivý prvek v okolí zahrady, například skupina krásně rostlých stromů, blízká věž kostela nebo lesklá hladina rybníka. V tom případě upravujeme zahradu tak, abychom zdůraznili tuto dominantu mimo zahradu. Samozřejmě že nevhodnou dominantu — tovární komín, stožár vysokého vedení nebo zchátralou budovu v blízkosti zahrady, potlačíme vhodnou výsadbou. Využitím dominantních prvků mimo zahradu vytváříme představu, že je zahrada větší, avšak musíme pamatovat, že tím přimykáme zahradu více k okolnímu prostředí, proto se celá úprava zahrady musí tomu přizpůsobit.
Okrasná zahrada má mít harmonii i kontrast. Má působit uklidňujícím dojmem, avšak nemá být jednotvárná, a proto ji oživujeme kontrastním prvkem, který nesmí vybočit nad určitou mez, aby nepůsobil rušivě. Harmonie i kontrast se používají ve vzájemné kombinaci. Harmonie dosahujeme především sestavou prvků s podobnými charakteristickými vlastnostmi (například různě vysokých tvarově podobných stromů) nebo tím, že je vysázíme v určitém zákonitém uspořádání jako sled nebo opakování. Kontrastu na zahradě dosáhneme, umístíme-li vedle sebe dva navzájem nápadně tvarově nebo barevně odlišné prvky, například u světlé budovy vysadíme tmavé jehličnany nebo do zeleně umístíme bílý nábytek, nebo v trávníku upravíme pestrý květinový záhon. Stejný kontrastní prvek se nemá na zahradě opakovat. Otázky zákonitosti harmonie a kontrastu jsou složité, zejména na malé zahrádce.
Využívání všech těchto estetických zákonitostí se musí kombinovat s dalšími skutečnostmi. Je to především optické měřítko pohledu na zahradu. Každý předmět má kromě skutečných rozměrů ještě rozměry vnímané, tj. jeví se z určitého místa menší nebo větší než je ve skutečnosti. Tento účin se dá využít při úpravě zahrady. Typická je perspektivní sbíhavost rovné řady. Vhodnou výsadbou (např. místo rovné výsadby se vysadí pravidelně se rozšiřující řada) se perspektivní sbíhavost omezí nebo i obrátí. Světlý předmět na tmavém pozadí se zdá větší než tmavý na světlém pozadí. Přerušovaná linie se zdá delší než celistvá. Velký strom malou trávníkovou plochu ještě zmenšuje, mohutný strom na velké trávníkové ploše se zdá menší. Kruh, pozorovaný v čelné perspektivě, se jeví jako elipsa, čtverec jako obdélník. Převaha trávníkových ploch nad vyššími porosty dělá zahradu opticky větší. To všichni známe z normálního života a můžeme toho využít k vytváření iluzí na zahradě, když ji chceme udělat opticky rozlehlejší nebo když chceme vyvolat představu, že je kratší nebo naopak zase hlubší. Toto optické měřítko se má využívat pouze výsadbami rostlin, ne například postupným snižováním plotu nebo cesty. To by bylo nepřirozené a celek by působil kýčovitě.
S tím souvisí i využívání průhledů, výhledů a pohledů na pozadí. V úpravě velkých parků právě tyto průhledy ukazují na umění zahradního architekta. I na zahradě je však můžeme využít — samozřejmě ne kopírováním velkých parků, ale tvůrčím přizpůsobením výsadeb porostů.
Parková umělecká díla se zhruba rozdělují na dva způsoby základních úprav. Jsou to úpravy volné, nesouměrné, říká se jim anglické, a úpravy přísné, souměrné, tzv. francouzské. Ve větších krajinářských úpravách byly vždy hezčí a účelnější nesouměrně založené parky, v menších francouzsky založené úpravy. V posledních desetiletích se světová zahradní architektura přiklonila víc k anglickým úpravám; v malých prostorách má vliv japonská zahrada, často miniaturního charakteru. Určitý význam zde měla i možnost jednoduššího ošetřování. Z toho bychom si mohli vzít poučení pro naše menší zahrady. Většinou bychom se měli přidržovat nesouměrných úprav, využívajících průhledů a pohledů s momentem překvapení, nic však nebrání tomu, abychom zahradu založili souměrně, s jasně danými výhledy. To je věcí vkusu a možností majitele. Přísně založené zahrady potřebují pravidelnou údržbu, volněji založené zahrady můžeme ošetřovat nárazově. V celkovém množství práce a času na údržbu však větší rozdíl není.
Průhledy a výhledy ve volně založené zahradě by měly být usměrněny na dominanty v zahradě nebo mimo zahradu nenásilně, v pravidelných úpravách uspořádány podle přesného schématu ve směru hlavní osy. Neměly by se vést ve směru převládajících větrů, aby jimi neprotahovalo. Na vyhlídkách se zřizují lavičky nebo jiná odpočívadla. Větší možnosti pro využití krás průhledů dává zvlněný terén. Pokud děláme průhledy na budovy s doplňkovou zelení, pamatujme, že k štíhlým stavbám se používají keře a stromy se zaoblenými tvary, tedy nižší a širší, k širokým budovám se naopak používají sloupovité a kuželovité dřeviny. Využívají se též barevné kontrasty. Při úsilí po vytvoření hezkých překvapivých průhledů a výhledů na blízké i vzdálenější rostliny nebo objekty pamatujme, že se rostliny rozrůstají a za čas by mohly vytvořit houštinu bez výhledů. Je třeba je upravovat řezem, někdy klučením, jindy se musí dřevina vyměnit.
Při úpravě každé zahrady je třeba předem počítat s účinky světla a stínu. Kontrast, který zejména při slunečném počasí vytváří světlo a stín, dokáže vykouzlit nádherné dojmy. Na zahradě potřebujeme především světlo, a proto se budeme snažit, aby zahrada byla co nejvíce osluněná. Bez světla všechny rostliny rostou špatně. Stín využíváme jednak pro místa odpočinku v létě, jednak pro zpestření pohledů. V každém případě ho musí být mnohem méně než světlých míst. V okrasné zahradě se tedy nedíváme na otázku světla a stínu pouze z pěstitelského hlediska, nýbrž i z estetického hlediska. Zahrada bez kontrastů světla a stínu se zdá málo výrazná. Nejlepší dojmy ze hry světel a stínů dává boční osvětlení, nejméně vhodné je přímé osvětlení. Paprsky svítící ve směru našeho pohledu vytvářejí obraz dobře osvětlený, ale málo kontrastní. Tyto poznatky je možné využít záměrnou kombinací výsadeb dřevin v kombinaci s různými pohledovými body. Zastíněné prostředí vytváří dojem většího soukromí, a zvláštní účinnosti dosahuje, když z tohoto zastíněného, intimního místa je vyhlídka do světlého a barevného zahradního prostředí. Vůbec pohledy z tmavších míst na osvětlené body jsou výraznější. Proto také všechny dominanty pochopitelně musí být dobře osvětleny. S kouzelnou hrou světel a stínu počítáme při plánech na vedení cest a na rozmístění odpočívadel, z nichž zahradu nejvíce pozorujeme.
Barvy, rozmanitost a pohyb v okrasné zahradě: jak vytvořit celoroční krásu
Střídání světla a stínu souvisí se střídáním barev. Barevnost je nesmírně důležitá, neboť barvy nejen zvyšují účinek zahrady a oživují ji, ale také vyvolávají příjemné nebo naopak nepříjemné pocity a nálady. Protože se chceme na zahradě cítit vždy co nejlépe, měli bychom využívat především barevné kombinace, které podporují příjemné pocity. Znalost estetických zákonitostí při používání barev je důležitá nejen v denním životě, ale i ve výtvarném umění, k němuž úprava zahradního prostoru bezesporu patří. Vyobrazený kruh hodnotí hlavní barvy. Teplé barvy vyvolávají dojem jasu, tepla, určitosti, studené barvy vyvolávají pocit stínu, chladu, zdánlivosti. Klidné barvy vyvolávají dojem harmonie, ticha, vzrušivé barvy dávají pocit kontrastu, vzruchu. Neutrální barvy (šedá, bílá, černá) samy nevyvolávají přílišné dojmy a pocity, ale zjemňují přechody mezi protikladnými barvami. Kromě těchto vlastností barev se v úpravě zahrady také využívají kombinace barev, protože ty také působí rozdílně. Dvojice, které leží v kruhu proti sobě, se doplňují, vzájemně ladí. Dvojice, ležící v kruhu vedle sebe, vzájemně neladí, působí disharmonicky. Důležitá je také sytost barev. Sytější tóny jsou výraznější, živější, méně syté lomené tóny jsou jemnější. Tyto zákonitosti je třeba respektovat a využívat zejména při vysazování barevných květin — letniček, cibulovin, skalniček.
Kombinace barev a jejich různých sytostí nepůsobí za všech okolností stejně, velmi záleží na prostředí, v němž jsou uplatněny. Vždyť i prostředí je barevné, a tím samo vyvolává dojmy a pocity. Například obloha je v prostředí nejsvětlejším prvkem. Světlým prvkem je i vodní hladina, pak následují trávníkové plochy, tmavší jsou opadavé listnáče, nejtmavší jehličnany, mezi nimiž vytváří nejtmavší odstín tis. Ale také okolní příroda má vliv na kombinaci barev na zahradě. Louky, vodní plochy a cesty jsou světlými prvky, kopce, návrší a stromy působí temněji. Vliv barev na celkový dojem zahrady je nesmírný. A byl by ještě větší, kdyby samozřejmě nepřevládala barva zelená, která však v kombinaci barev tlumí kontrast, přičemž sama působí uklidňujícím dojmem. Zejména světlé tóny zeleně jsou člověku nejpříjemnější, proto také zahrada a vůbec celá příroda je nejpůsobivější a nejkrásnější na jaře, kdy zeleň je světlá a svěží.
Okrasná část zahrady by neměla být jednotvárná. To by se mohlo stát například při použití jehličnanů a trávníku, nebo zase jenom květin a trávníku, bez dřevin. Ale neměla by také být přeplácaná. To by se mohlo stát sběrateli všeho hezkého nebo všeho nového. Nemá to kam umístit, něco dá sem, něco tam, a zahrada pak ztrácí řád, jednotu, harmonii. Zahrada by měla být rozmanitá. Rozmanitosti se na zahradě dosáhne jednak množstvím a kvalitou vysazených rostlin a jejich doplňků, jednak jejich prostorovým uspořádáním, a jednak pohybem. Množství a kvalitu určuje druhový a odrůdový sortiment rostlin.
Některé rostliny jsou stejné po celý rok (např. jehličnany), jiné se v průběhu roku nebo jen vegetace mění (např. opadavé listnáče), mnohé slouží jen část roku. Můžeme si proto výsadbou vytvořit celoroční nebo také jenom sezónní krásu. V zahradě u chaty, kde trávíme jenom letní měsíce, budeme vysazovat rostliny, které jsou nejkrásnější (ať květem, nebo olistěním či tvarem), v létě, v osadních zahrádkách, kde většinou v zimě dlouho nepobýváme, nemusíme dbát na zimní habitus rostlin, avšak v přídomních zahradách, kdy je styk se zahradním prostředím celoroční, měli bychom se snažit vytvořit krásu časově co nejdéle působivou. Tento záměr je možné uskutečnit jen s nejširším sortimentem rostlin. Proto v zahradě u chaty by mohly převládat růže. V osadní zahrádce už to musí být větší sortiment rostlin, od časně jarních cibulovin až po opadavé listnáče s jejich hezkým podzimním zbarvením listů. V přídomní zahrádce by to kromě všech jmenovaných měly být jehličnany a stálezelené dřeviny, zejména proto, že jejich krása se uplatňuje i v zimě.
Prostorové uspořádání umožňuje pohledovou rozmanitost. Když se zahrada přehlédne od vchodu najednou celá, může to být krásné, je to však málo rozmanité. Pohledů má být několik, a měly by se ve svém účinku stupňovat, měly by být stále výraznější. Proto se výsadbou mají vytvářet menší celky, po několika krocích se má očím otevřít nový pohled, který říká něco jiného než pohled předtím. Motivy výsadeb se tedy nemají opakovat, mají se střídat nebo má být každý jiný. Tyto dílčí prostory se mohou řešit jeden souměrně a druhý nesouměrně, mohou se lišit i tématicky — například vytvořením trvalkového rabata, zahradního rozária, vřesoviště, jezírka s vodními rostlinami atd. Při tomto řešení dílčích prostorů pochopitelně nesmíme zapomínat na kompozici celé zahrady. Tyto dílčí prostory se spojují například souvislým trávníkem, který může prolínat do většiny nebo do všech dílčích prostor, nebo povrchově stejně upravenou cestou, nebo také použitím stejnorodé keramiky nebo stejného typu nábytku. Nejzajímavěji řešeným dílčím prostorem by měl být prostor kolem budovy, altánu, chaty, hlavního odpočívadla, kde se soustřeďuje život na zahradě, kde se tráví nejvíce chvil.
Rozmanitosti na zahradě přispívá každý pohyb. Může to být malý vkusně uspořádaný pohyb vody, například potůček, vodopád nebo kaskáda, může to být výsadba dřevin s chvějícími se listy na návětrné straně (osika, bříza). Nejběžnější pohyb na zahradě by mělo vytvářet užitečné zpěvné ptactvo. Proto je do zahrádky lákáme krmítky a budkami.
Estetika v užitkové zahradě a jak skloubit krásu s hospodářským využitím
Měřítka úpravy užitkové zahrady
V této kapitole o několika základních problémech zahradní architektury jsem hovořil jen o okrasných rostlinách. Úpravu užitkové zahrady ovlivňují jiná měřítka než pouze estetické hledisko. Avšak i v užitkové části zahrady bychom měli dbát na celkovou upravnost, například uspořádáním stejně velkých záhonů, stejným sponem jednotlivých druhů ovocných rostlin, vhodným umístěním potřebných zařízení (pařeniště, kompost, drátěnka na ovocnou stěnu atd.).
Ovocný strom, keř nebo určitá zelenina (kadeřávek) mohou být estetickými prvky i v okrasné části zahrady, když je vhodně použijeme. Nebojme se tohoto nového pohledu na ovocné dřeviny jako na esteticky funkční prvek v okrasné zahradě. Krása kvetoucích stromů nebo dozrávajícího ovoce na nich je plně k tomuto modernímu způsobu využití opravňuje.
Pro mnohé zahrádkáře bude obtížné tyto rady o estetických zákonitostech úpravy zahrad konkretizovat. Zahradní architekt se jim učí několik let na vysoké škole, aby je pochopil a uměl je uplatnit. Nicméně je potřeba, aby každý zahrádkář, který chce mít zahradu moderní, o těchto zákonitostech věděl, a při každé sebemenší úpravě zahrady, před každou výsadbou nového stromu, keře nebo květiny se aspoň trochu nad nimi zamyslel a podle svých schopností je využil. Uplatnit tyto zákonitosti na zahradě je dlouholetá záležitost, mnohdy velmi obtížná, zvláště v zahradách malých rozměrů. Zahrádkář však může tyto znalosti uplatnit tím, že působí na jejich uskutečnění při úpravách veřejné zeleně a okolí své zahrady.
Estetické otázky se mnohem obtížněji vysvětlují a uplatňují než pěstitelské. Krása a pohoda, které dobře upravená a ošetřená zahrada přinese, stojí však zato!
Zahradní cesty: materiály, šířky a správné technické provedení
Nutná součást moderní zahrady
Má-li být zahrada skutečně rozšířeným obydlím, pak v ní musí být kromě stromů, keřů, květin a trávníku také taková vybavení, která toto obytné prostředí ohraničují, umožňují v něm žít a cítit se pohodlně a dobře — jako doma. Moderní zahrada není pouze pracovním prostředím, nýbrž také prostředím pro odpočinek. V moderní zahradě nestačí být pouze dobrým pěstitelem, ale také stavitelem a údržbářem.
CESTY PO ZAHRADĚ Cesty jsou nejpoužívanějším zařízením na zahradě. Pamatujme, že cesta, která není použitelná a schůdná v každé roční době, není žádná cesta. Ať je široká, nebo úzká, musí být vždy dostatečně pevná, aby se po ní dalo pohodlně chodit a aby se z ní dalo pracovat. Dále pamatujme, že každá cesta musí mít účel a cíl.
Cesty na zahradě stavíme většinou s pískovým povrchem nebo dlážděné dlaždicemi či kameny. Betonové cesty působí příliš tvrdě, asfaltové jsou v moderní zahradě rušivým prvkem, i když se někdy používají. Volíme-li cesty pískové, musíme počítat s tím, že se písek nanosí do obytného prostoru.
Šířku cesty určuje její poslání a velikost zahrady. Při stanovení šířky hlavní a přístupové cesty počítáme s tím, že na 1 osobu potřebujeme šíři 0,60—0,75 m. Protože na těchto cestách by měly jít vedle sebe pohodlně dvě osoby, je nejvhodnější šířka 1,20—1,50 m. Pouze na velmi malých zahradách, kde úzkostlivě šetříme plochou, zakládáme hlavní cestu širokou asi 1 m. Vedlejší cesty spojují různá místa na zahradě. Mají být široké asi 0,60 m a mají vést mírnými oblouky, protože ani příliš klikaté, ani zcela rovné cesty nepůsobí přirozeně. Cestičky mezi záhony postačí široké 0,40 m.
U všech cest je důležitý podélný i příčný spád, aby na nich nezůstávala stát voda. Příčný spád u pískových cest by měl být 3—4 cm, u dlážděných cest stačí 1—2 cm. Na rovině je třeba, aby cesta měla příčný spád na obě strany od středu. Vede-li cesta podél svahu, spádujeme ji na jednu stranu, směrem po svahu. Podélný spád má být 0,5—1 cm na běžný metr. Na nejnižším místě je třeba zajistit odvod vody do kanalizace nebo vybudovat zasakovací jímku, aby voda stékající po cestě nevytvořila kaluže. Vykopanou jímku naplníme štěrkem nebo jiným hrubým materiálem a zakryjeme ji asi 30 cm pod povrchem dřevěným poklopem nebo dehtovým papírem. Trubka odvádějící vodu z cesty vyúsťuje pod tímto poklopem a voda zasakuje mezi kameny do spodiny.
Hlavní pískovou cestu, která bude nejvíce namáhána, je třeba zpevnit. Nejdříve cestu vyznačíme a pak ji vyhloubíme na těžkých půdách do hloubky 10—15 cm, na lehkých půdách do hloubky 8—10 cm. Vybranou zem rozvrstvíme po obou stranách cesty, pokud ji nepoužijeme jinak, např. jako materiál do kompostu. Vykopané lože cesty má být uprostřed o několik centimetrů vyšší, protože zde působí největší zatížení. U špatně založené cesty se střed brzy vyšlape a v takto vytvořené prohlubni se zadržuje voda. Vykopané lože cesty uhladíme a udusáme nebo uválcujeme (od krajů ke středu). Do takto připraveného lože uložíme 10cm vrstvu hrubého štěrku (nebo různé stavební odpady, např. úlomky cihel) a opět urovnáme a udusáme. Největší a nejpevnější kusy materiálu uložíme doprostřed cesty. Také tato vrstva má mít stejný tvar jako podloží, tj. střed mírně vyvýšený. Na tuto vrstvu navozíme směs jílu, cihlové drtě a písku (do výše 2—4 cm). Důkladně prolijeme vodou, urovnáme a uválcujeme (opět od krajů ke středu). Nově založenou cestu používáme opatrně, dokud se neušlape a nesesedne. Do té doby po ní raději nejezdíme s těžkými náklady. Když už je cesta dobře ušlapaná, posypeme ji tenkou vrstvou písku a cihlové drtě a ještě jednou uválcujeme.
Vedlejší, méně namáhané pískové cesty stavíme tak, že do připraveného lože, které může být asi o třetinu mělčí než pro hlavní cestu, uložíme nejprve vrstvu hrubšího materiálu, např. šotoliny, uválcujeme, pak zasypeme vrstvou písku, důkladně provlhčíme a znovu uválcujeme. Ani tady nezapomínáme na mírný příčný spád. Vede-li cesta trávníkem, nemá být ani nižší, ani vyšší než trávník, ale její okraj má být asi o 1—2 cm snížen.
Jednoduché příjezdové cesty pro auto bývají široké nejméně 2 m a staví se stejně jako hlavní přístupová cesta. Doporučuje se však 20cm spodní vrstva a uválcování těžkým válcem, aby se cesta pozdějším používáním nezbortila.
Pískové cesty vedoucí trávníkem není nutné ohraničovat. Vede-li cesta mezi obdělávanou plochou, doporučuje se ji ohraničit buď obrubníky, kameny nebo vhodnými rostlinami, např. tařičkou, iberkou, rozchodníky apod. Není vkusné ohraničovat cesty nebo záhony napůl zahrabanými lahvemi, nakoso postavenými dlaždicemi nebo nakoso postavenými cihlami.
K odpočívadlům, ptačím napajedlům nebo ke skalce lze místo souvislé cesty usadit do trávníkové plochy tzv. šlapáky. Cesta ze šlapáků se pořizuje buď z dlaždic, nebo z plochých kamenů, pravidelného nebo nepravidelného tvaru. Jejich průměrná tloušťka by měla být 4—6 cm, velikost 40 × 60 cm. Vzdálenost jednoho šlapáku ke druhému (od středu ke středu) má odpovídat délce kroku. Doporučuje se šlapáky osadit do připraveného lože z písku, aby je v zimě nenadzvedl mráz. Šlapáky klademe přesně vodorovně (podle vodováhy) a nepatrně pod úroveň trávníku, aby se přes ně mohlo bez obav přejíždět žacím strojkem.
Cesty celé vydlážděné plochými kameny se musí připravit pečlivě, aby se nebortily. Na lehkých půdách stačí 10cm vrstva písku, do níž se kameny zasadí, na těžkých půdách musíme pod písek dát ještě 6—8cm vrstvu hrubšího materiálu, kterou je také třeba udusat nebo uvált. Do písku usadíme kameny těsně k sobě, aby mezery mezi nimi byly co nejmenší. Vhodnější je po usazení zasypat kameny pískem a důkladně prolít vodou a opakovat to, dokud mezery nejsou zcela a pevně zaplněny. I u těchto cest je důležitý spád (1—2 cm na 1 m), aby se voda na cestě nezdržela a stékala pryč.
Stejné zásady platí i pro založení cest z pravidelných přitesávaných kamenů nebo dlaždic. Pouze silně namáhané cesty (např. příjezdová cesta do garáže) musí být založeny nákladněji; dlaždice jsou vhodné také na terasy a dlážděná prostranství v blízkosti domu, protože nepravidelné přírodní kameny v blízkosti strohých architektonických forem působí rušivě. Náklady na pravidelné kameny nebo dlaždice jsou ovšem vyšší, avšak práce s nepravidelnými kameny je zase namáhavější.
Vhodným materiálem ke stavbě cest a ke zpevnění různých odpočívadel jsou i natvrdo pálené hlazené cihly. Usazují se stejně jako dlaždice, dobře se s nimi pracuje a dají se z nich vytvářet různé ozdobné vzory. Úzké cestičky mezi záhony vydlážděné cihlami umožňují snadnou práci i v době dešťů a dostat se všude a za každého počasí s kolečkem.
Terasy a odpočívadla: jak je správně umístit, odvodnit a vybavit
ODPOČÍVADLA A TERASY Odpočívadla a terasy můžeme zpevnit nebo vydláždit stejně jako cesty libovolným materiálem. Důležité je, aby bylo zajištěno dobré odvodnění, tzn. spád k okrajům od středu, u teras při domě spád od domu. Odpočívadla mají být volena tak, aby umožňovala postavení lehkého zahradního nábytku a aby otevírala pohledy na krásné kvetoucí rostliny nebo na celé záhony a scenérie.
Každý materiál má být zpracován jemu odpovídajícím způsobem. Každé předstírání působí falešně a disharmonicky. Nesnažme se betonovou plochu natírat a umně vybarvovat tak, aby vypadala jako z přírodního kamene nebo cihel. Výsledek nebude odpovídat vynaložené námaze. Jsme-li nuceni v zahradě použít betonovou plochu (např. při nedostatku jiného, přírodního materiálu), můžeme její strohost zmírnit např. vhodně umístěnou suchou zídkou z přírodních plochých kamenů nebo ozdobnou zídkou z tvarovaných cihel, která zároveň může vhodně ohraničovat ohniště, lavičku nebo venkovní krb.
Oplocení zahrady: živý plot, dřevěné nebo zděné ploty — výhody a nevýhody
OPLOCENÍ DĚLÁ ZAHRADU ZAHRADOU Bez ohraničení zůstává i ta nejlépe založená zahrada stále něčím nehotovým. Pro jaký plot se tedy rozhodnout? Živý, dřevěný, plot z drátěného pletiva, ze železných prutů nebo zděný? Každá z těchto možností dává ještě nezměrné množství různých variant. Živý plot může být z volně rostoucích dřevin nebo tvarovaný, plot ze dřeva může být z trámů, tyčoviny nebo latí, drátěné a železné ploty obvykle kombinujeme s různými dřevinami, abychom odstranili jejich strohost. Zdi a zídky se mohou velmi lišit nejen nejrůznějším materiálem, ale i jeho použitím. Oplocení vždy volíme s citem k okolnímu prostředí, i když volba je také otázkou osobního vkusu nebo materiálových a finančních možností.
Živé ploty mají mnohé přednosti: Zachycují hluk, prach a smog z vozovky, chrání proti větru, proti pohledu zvenčí, vytvářejí intimně uzavřený prostor pro uživatele zahrady, skýtající možnosti pro hnízdění užitečného ptactva, hustým olistěním okysličují vzduch. Záporné vlastnosti živých plotů jsou tyto: Zabírají část plochy zahrady, čerpají živiny a vláhu z půdy, musí se ošetřovat. Máme-li dostatečně velkou zahradu a nemusíme-li počítat s každým metrem půdy, převažují kladné vlastnosti živých plotů. Ty jsou nejvhodnějším způsobem oplocení. V malých zahrádkách živý plot ubírá světlo, vzduch i půdu, kterou raději věnujeme na pěstování jiných rostlin. Nízké tvarované plůtky zde používáme na vnitřní dělení zahrady, vyšší jako maskovací stěnu.
Rozhodneme-li se pro živý plot, musíme nejdříve uvážit, zda stříhaný nebo z volně rostoucích dřevin, z listnáčů nebo jehličnanů. Rozhodující je typ zahrady, chaty nebo domku a přizpůsobení k okolí. Rozhodně nepoužij
