Starček (Senecio): druhy, pěstování a péče

Jednoleté i víceleté byliny, polokeře nebo keře.
Stanoviště: u velmi rozdílných druhů velice odlišné.
Výška: až 50 cm, podle druhu.
Doba kvetení: od jara do podzimu.
Množení: řízky nebo semeny.

Rod Senecio patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Z asi 1300 druhů je snad 100 sukulentních; z nich jsou mnohé pěstovány jako pokojové rostliny. Četné zimovzdorné druhy mají zahradnicky velmi rozdílnou hodnotu.

Starčky jsou zastoupeny v Austrálii a na Novém Zélandu, ale i v alpských regionech Evropy. Sukulentní druhy se vyskytují mj. v Africe, v Přední Indii a v Mexiku.

Rod je tak pestrý, že se v něm dá snadno ztratit. Následující přehled shrnuje druhy popsané v tomto článku – od zimovzdorných trvalek na skalku po sukulentní starčky do bytu.

Vedle zahradních a pokojových druhů roste u nás starček i planě. Nejčastěji potkáte starček obecný (Senecio vulgaris) – drobnou jednoletku s nenápadnými žlutými úbory, která se objevuje na záhonech i mezi dlažbou a stačí jí jediná sezona na několik generací. Na pastvinách a náspech kvete starček přímětník (Jacobaea vulgaris, dříve Senecio jacobaea), dvouletka se zlatožlutými úbory; obsahuje pyrrolizidinové alkaloidy a je nebezpečný hlavně pro koně a skot, protože ho zvířata nepoznají v seně. Ve světlých lesích a na pasekách roste vysoký starček hajní (Senecio nemorensis) a jemu podobný starček Fuchsův, na písčitých místech starček jarní (Senecio vernalis) a na rumištích starček lepkavý.

Planě rostoucí starčky se do zahradní výsadby nehodí – hodnotu mají teprve horské a sukulentní druhy popsané níže. Pokud vás zajímají další rostliny do skalky nebo přehled trvalek, najdete je v samostatných článcích.

20–40 cm vysoký, domácí ve východních Alpách a v pohořích bývalé Jugoslávie, má krásné zpeřené listy a zlatožluté květy; ozdobná rostlina pro skalky.

je nízká nenáročná trvalka s tmavě zelenými zpeřenými listy a žlutými latami květů; vhodná jako půdopokryvná rostlina.

cinerárie, je hrnkovou květinou a pochází z Kanárských ostrovů; kvete koncem zimy a na začátku jara. Má okrouhlé až srdčité, zubaté listy a sametově červené paprskovité květy s červeným nebo žlutým středem v plochých chocholících. Hybridy S. cruentus existují v mnoha barevných odstínech; dávají přednost světlým, chladným místům a kvetou až do května.

Druh kvetoucí hezky oranžově, 30 cm vysoký; hodí se svými jemně zpeřenými listy dobře do záhonu trvalek.

se pěstuje jako letnička a je 40–50 cm vysoký; má měkký, téměř lepkavý list a malé žluté květy.

Tyto druhy se růstem a tvarem výrazně liší, ale společná je forma květenství. Velký počet malých, většinou trubkovitých kvítků sedí těsně nahuštěn na plochém květním lůžku. Mnohé druhy mají kromě trubkovitých květů také jazykovité či paprskovité květy v květních úborech. Sukulentní starčky chtějí světlé, slunné až plně osluněné stanoviště a teploty nejméně 10 °C. Méně choulostivé druhy mohou i u nás stát v létě venku. Rostliny potřebují v létě hodně vody, v zimě jen málo.

Druhy rodu Kleinia mají vegetační dobu na podzim a v létě krátké období klidu. Přezimují poměrně v chladu a na světle.

má válcovité, článkované, světle šedozelené ojíněné výhony. V mládí jsou odspodu olistěné, ve stáří jsou listy jen na koncích výhonů. Buřtovité články jsou 5–15 cm dlouhé, lehce odpadávají a pak ihned znovu zakořeňují. Trochu masité listy jsou řapíkaté, peřenoklané nebo pilovitě stříhané. Žlutavé trubkovité květy ošklivě páchnou.

Je na domovském stanovišti na Kanárských ostrovech až 3 m vysoký. Zelené, při silném ozáření sluncem červenavé a bíle ojíněné výhony jsou článkované a rozvětvují se po každém období květu přeslenitě. Články jsou tečkované a vyznačené třemi liniemi probíhajícími směrem dolů. Konce výhonů nesou během vegetační doby chomáče listů podobných oleandru. Květy jsou žlutavě bílé.

Vypadá jako smrdutka (Stapelia). Pět až sedm hranatých, zprvu podzemních výhonů se rozvětvuje od země a roste vzpřímeně až do výšky 30 cm. Malé šupinovité lístky sedí na hranách, červenavě hnědá masitá báze listů je srostlá s výhonem. Trubkovité květy jsou šarlatově červené. Rostliny tvoří četné odnože, měly by se proto pěstovat raději v plochých, širokých nádobách.

má masité, bohatě větvené výhony s modrofialovým nádechem. Také okraje a špičky listů jsou často fialově ojíněné. Kuriózní je profilové postavení roztroušených široce oválných listů s krátkými řapíky a ostnitou špičkou. Ty se obracejí ke světlu jen svými úzkými hranami. Květy jsou žluté.

(syn. Kleinia tomentosa) je velmi atraktivní druh. Roste keřovitě, ale v kultuře je jen 20–30 cm vysoký. Válcovité, na obou koncích zašpičatělé, 2–4 cm dlouhé listy jsou pokryty hustým bílým povlakem vlasů a jsou rovnoměrně rozmístěny na tenkých, vzpřímených, rovněž ojíněných výhonech. V kultuře rostliny zřídka vykvétají žlutými květy.

se hodí výtečně k osazování ampulí. Na tenkých převislých nebo plazivých osách sedí téměř kulovité listy podobné angreštům, které mají na svrchní straně úzké okénko bez chloroplastů.

je podobný, jen poněkud ozdobnější a vzrůstnější. Druh je lidově nazýván také „šňůra perel“. Květní koruna je bílá, prašníky hnědofialové. Květy voní po skořici.

se liší tvarem růstu od výše popsaných druhů. Téměř bezkmenné růžice jsou tvořeny až 7 cm dlouhými, čárkovitými, na špičce trochu rozšířenými a ploše smáčknutými listy, které jsou v mládí pokryty bílou pavučinovitou plstí. Starší listy jsou lysé a zelené. Květy jsou žluté.

Sukulentní starčky potřebují nejsvětlejší místo, jaké v bytě máte – ideální je jižní nebo východní okno. Při nedostatku světla se výhony natahují a šňůra perel řídne. Teplota by ani v zimě neměla klesnout pod 10 °C.

Zálivka je nejčastější příčina neúspěchu. V létě zalévejte vydatně, ale až poté, co substrát vyschne do hloubky několika centimetrů; v zimě omezte zálivku na minimum, jinak stonky měknou a hnijí. Nádoba musí mít odtokový otvor a v misce nesmí stát voda. Substrát volte propustný, s podílem písku nebo perlitu.

Zimovzdorné druhy na skalce si vystačí s chudou propustnou půdou na plném slunci a v našich podmínkách přezimují venku. Sukulenty v květináči naopak žijí z omezeného objemu substrátu, takže je od jara do konce léta přihnojujte zhruba jednou za tři až čtyři týdny slabším roztokem. Jak dávkovat, popisuje článek o hnojení pokojových rostlin; přehled, čím vlastně hnojit, najdete u univerzálního hnojiva. V zimním období klidu se nehnojí vůbec.

Množení je u starčku snadné: odlomený článek nebo řízek stačí nechat den zaschnout a zapíchnout do vlhkého substrátu. Druhy jako Senecio articulatus zakořeňují prakticky samy.

Ano. Většina zástupců rodu Senecio obsahuje pyrrolizidinové alkaloidy, které při požití poškozují játra. Týká se to planě rostoucích druhů i pokojových sukulentů, takže rostlinu nedávejte tam, kam dosáhne kočka, pes nebo malé dítě, a po řezu si umyjte ruce – mléčná šťáva může dráždit pokožku. Starček se z téhož důvodu nepoužívá jako léčivá bylina ani do čaje.