Méně známé ovocné druhy: kdouloň, mišpule, jeřáb a borůvky
Kdouloň, mišpule, jeřáb nebo hroznovité borůvky — méně známé ovocné druhy, které okrásí zahradu i zpestří spíž. Poradíme, jak je pěstovat a ošetřovat.
Proč pěstovat méně známé ovocné druhy?
MÉNĚ ZNÁMÉ OVOCNÉ DRUHY
Kromě běžných ovocných druhů existují ještě další ovocné druhy, které se dají pěstovat v moderní zahradě. Jejich význam ovšem není jen užitkový, nýbrž také — a u některých převážně — okrasný. Proto při jejich sázení dbáme na estetické sladění s okolní výsadbou. Některé z těchto ovocných druhů se dříve hodně pěstovaly v selských zahradách (např. mišpule), jiné jsou vhodné jen do teplejších oblastí a nejde je pěstovat všude (např. kdouloň), některé se začaly pěstovat teprve v nedávné době (např. hroznovité borůvky).
Kdouloň: voňavé ovoce pro teplejší zahrady
Kdouloň
Mnozí z nás znají kdoulovou zavařeninu již jen z vyprávění nebo z literatury. Přitom želé, kompoty a džemy z kdoulí jsou velmi chutné a aromatické. Za syrova kdoule dobré nejsou. To snad je — kromě nároků na podnebí — také důvod, proč se v současné době tak málo pěstují. Kdouloň vyžaduje hodně tepla a mírně vlhké, středně těžké půdy s nižším obsahem vápníku. V severnějších oblastech a v chladnějších polohách nedozrává, v suchých půdách a na zastíněném stanovišti dává malé výnosy drobného, často kaménkovitého ovoce. Pěstuje se převážně jako volně rostoucí zákrsek. Vysazuje se alespoň 2 m od jiného stromu. V prvních letech po výsadbě je řez kdouloně podobný jako u jabloně, později se koruna jen prosvětluje, aby k plodům pronikal dostatek slunečního záření. Přitom se odstraňují nemocné, suché nebo nadbytečné větve; letorosty se nezkracují, protože kdouloň kvete na jejich konci. Kdouloň se množí většinou z odkopků, může se však také množit očkováním nebo roubováním na vlastní nebo hrušňový semenáč. Z jednoho stromu lze v dobrých podmínkách získat 15—20 kg ovoce, které se sklízí v říjnu a vydrží čerstvé do ledna. Nejrozšířenější odrůdou je 'Angerská', která má plody středně velké, jablkovitého tvaru. Velké plody hruškovitého tvaru mají odrůdy 'Bereczkého' a 'Champion'.
Mišpule: zapomenuté ovoce, které stojí za obnovu
Mišpule
Na tento ovocný druh se u nás téměř zapomnělo, i když dříve mišpule bývaly oblíbeným ovocem. V čerstvém stavu se jedí, až když změknou, když je přejde mráz. Sklízejí se koncem října, postupně ve skládce měknou a vydrží až do vánoc. Dají se také zpracovat na zavařeninu. Mišpule se pěstuje jako keř, jako polokmen i jako vysokokmen. Rozmnožuje se roubováním na hrušňové pláně nebo na hloh. Vyžaduje hluboké, úrodné půdy a může se pěstovat i ve stínu. V prvních letech po vysazení je řez stejný jako u jádrovin, později stačí průklest, jímž se odstraní přebytečné nebo suché větve. Mišpule se dožívá vysokého věku, dobře snáší zmlazení, netrpí ani škůdci. Plodit začíná brzy po výsadbě a plodí pravidelně každým rokem. Z jednoho keře se sklidí asi 10—15 kg ovoce. Se sklizní není třeba spěchat, ovoce nepadá, sklízí se, až když je přejde mráz. U nás se pěstuje odrůda 'Holandská'.
Jedlý a černoplodý jeřáb: nenáročné stromy s vitamínovou bombou
Jeřáb
Jedlý jeřáb je stále ještě nedoceněným ovocným druhem. Přitom na rozdíl od ostatních pěstovaných druhů nemá zvláštní nároky na podnebí; daří se mu i ve vysokých polohách a snáší i městské klima. Také na půdu nemá zvláštní nároky, potřebuje jen dostatek vláhy. Výborně se hodí do všech typů zahrádek, protože má vysokou estetickou hodnotu a je okrasný zvláště v době zrání plodů. Je vhodný i k chatám u lesa nebo na lesních parcelách, kde nepůsobí rušivě ve spojení s přirozeným porostem. Většinou pod pojmem jedlý jeřáb rozumíme odrůdu 'Moravský sladkoplodý' s oranžově červenými plody. Jeřáb jedlý se pěstuje nejčastěji jako polokmen nebo vysokokmen. Na pěstování, ošetřování a řez nemá zvláštní nároky, obyčejně se nechává růst bez zásahů, pouze se odstraňují nevhodně rostoucí nebo konkurenční větve. Zmlazuje se jako jabloň. V příliš drsných podmínkách nebo v mrazových kotlinách se na kmeni tvoří mrazové desky a rostlina se pak dožívá nižšího věku. Jeřabiny mají vysoký obsah vitamínu C a jsou vhodné pro konzervárenské zpracování na želé, sirupy, víno, a především na výborný kompot, který je chutný obzvláště ke zvěřině.
Černoplodý jeřáb je příbuzný druh, který se u nás ve větší míře objevil asi před 15 lety a získává si stále větší oblibu. Je nenáročný na podnebí i půdu, nedaří se pouze v kyselých půdách a na vysychavých stanovištích. Je to keř vysoký asi 2 m a široký asi 1,5 m. Listy se na podzim barví výrazně červeně. Zralé plody jsou stejně velké jako u 'Moravského sladkoplodého', jsou však temně fialové až černé. I šťáva je intenzívně fialová. Chuť plodů je výrazně natrpklá; jeřabiny jsou velmi vhodné ke konzervování pro nízký obsah kyselin. Jeřáb černoplodý lze množit všemi způsoby: semenem, hřížením, kopčením, odnožemi, řízkováním, očkováním i roubováním na jeřáb obecný. Takto lze získat i kmenné tvary s kulovitou korunou slabšího vzrůstu. Keře očkované na jeřáb obecný se sázejí hlouběji, aby roub pustil vlastní kořeny a aby se snížila možnost prorůstání podnože. Plodit začíná již ve druhém roce po výsadbě, plné plodnosti dosahuje v 5. roce, kdy se z jednoho keře sklidí asi 9—10 kg plodů. Zraje vyrovnaně a sklízí se v polovině srpna. Sklizeň je poměrně rychlá a snadná a ovoce je výbornou náhradou za lesní plody ke konzervování. U nás se množí povolená odrůda černoplodého jeřábu 'Nero'.
Jeřáby se musí chránit proti okusu a ohryzu králíků a zajíců a v době zrání proti špačkům a kosům.
Hroznovité borůvky: jak připravit ideální podmínky pro pěstování
Hroznovité borůvky
Je to keř, dorůstající výšky až 2 m. Plody rostou v hroznech, barvou i chutí se podobají našim lesním borůvkám, na rozdíl od nich však jejich šťáva nebarví. Plody v hroznech dozrávají od července postupně a také se postupně sklízejí až do zámrzu. Některé odrůdy mají plody velké v průměru až 1 cm. Tato ovocná dřevina vyžaduje speciální půdní podmínky. Lze ji pěstovat pouze tam, kde je rašelinná půda nebo kde se pro ni připraví vhodné půdní podmínky: směs ze dvou třetin rašeliny nebo lesní hrabanky z jehličnatých stromů a z jedné třetiny říčního písku. K přihnojování se používají výhradně hnojiva neobsahující vápník a udržující nebo zvyšující kyselost půdy (superfosfát, síran amonný). Také zálivková voda nesmí obsahovat vápník. Nejlépe se daří v oblastech, kde v přírodě rostou lesní borůvky a vřes. Hroznovité borůvky se vysazují na vzdálenost 2 × 2 m, protože dospělý keř dorůstá značné šířky. V prvních letech po výsadbě nepotřebuje řez, teprve v pozdějších letech je nutný zmlazovací řez, aby keř tvořil nové silné výhony. Při řezu se nejdříve odstraní odumřelé, nemocné a velmi tenké větve, a pak se ještě keř podle potřeby prosvětlí. V oblastech, kde není dostatečná půdní vlhkost, je nutné pravidelně zalévat. Bylo vyšlechtěno mnoho odrůd, které se liší tvarem keře (vzpřímený nebo rozložitý), velikostí plodů a způsobem rozmnožování. Některé odrůdy lze množit i ze semene, některé pouze řízky, aby si zachovaly všechny vlastnosti odrůdy. Dozrávající plody se musí chránit před ptactvem, jsou pro ně pochoutkou.
