Drobné ovoce: kompletní průvodce pěstováním na zahrádce
Rybíz, angrešt, maliník, ostružiník, líska i jahody — průvodce pěstováním drobného ovoce od výsadby přes řez a hnojení až po ochranu před škůdci a chorobami.
Proč pěstovat drobné ovoce a co do něj řadíme
DROBNÉ OVOCE
Druhy drobného ovoce jsou na zahrádkách nejrozšířenějšími a snad nejoblíbenějšími ovocnými plodinami. Důvodů pro to je několik. Mohou se pěstovat na nejmenší ploše a většinou i v polostínu. Nejsou náročné na půdu, zvláště na její hloubku. Plodí brzy po výsadbě a plodí pravidelně každým rokem. Dají se pěstovat i v méně klimaticky příznivých oblastech, např. v podhorských a horských polohách, kde se již náročnějším ovocným druhům nedaří. Kromě toho je to většinou po zimních měsících první ovoce, vynikající vysokým obsahem vitamínů a minerálních látek; vitamín C si uchovává i po konzervování. Do drobného ovoce řadíme rybíz, angrešt, maliník, ostružiník, také lísku, a hlavně jahodník, jehož plody jsou nejoblíbenějším ovocem.
Rybíz: výsadba, tvarování keřů a ošetřování
Rybízy
Všechny tři druhy rybízu — červený, bílý i černý — jsou celkem nenáročné na polohu a podnebí a daří se jak v nížinných příznivých oblastech, tak i ve vysokých polohách s drsným podnebím. Dobře rostou i v polostínu, kde však mívají méně jakostní plody. Vyžadují hluboké, živné, humózní a přiměřeně vlhké půdy. Zvýšený požadavek na půdní vláhu má černý rybíz, který v suchých půdách předčasně shazuje listy, tvoří malé přírůstky a plody opadávají. Červené a bílé rybízy mají raději půdy mírně kyselé, černý rybíz snese i půdu s větším obsahem vápníku.
Nejvhodnějším tvarem pro pěstování rybízu je keř, protože se snadno zmlazuje a v dobrých podmínkách a při správném ošetřování vydrží až 10 let. Stromkový rybíz, ať již pravokořenný nebo štěpovaný na meruzalce, rychleji stárne a dává nižší výnosy. Černý rybíz se jako stromek nepěstuje. Rybíz lze také pěstovat jako ovocnou stěnu; keře se vysazují hustěji a řezem se udržují užší pásy. Může se také pěstovat na drátěnce; keře se pak vedou plošně. Tento způsob se dá použít zvláště u odrůd s méně pevným vzrůstem, jako je např. 'Karlštejnský červený'. Ve formě volného keře jsou však rybízy nejefektivnější.
VÝSADBA Před výsadbou rybízů půdu pečlivě připravíme, odstraníme vytrvalé plevele a půdu vyhnojíme chlévským hnojem. Keře vysazujeme na vzdálenost 1,5—2 m, černý rybíz na 2—2,5 m od sebe. Vysazujeme-li více řad, mají být řady až 3 m vzdálené. Stromkové rybízy sázíme na 1 m od sebe a asi 70 cm od cesty. Na 1 m od sebe sázíme také keře při pěstování rybízu v ovocné stěně a na drátěnce. Rybíz sázíme na podzim nebo časně na jaře, protože brzy raší. Při výsadbě dáme na dno jamek dobře uleželý kompost a sázíme tak hluboko, aby sazenice byla asi o 5 cm hlouběji než byla ve školce. Sazenice před výsadbou upravíme, tj. zkrátíme poškozené nebo příliš dlouhé kořeny a u nadzemní části ponecháme 3—6 silných výhonů, slabé úplně odstraníme. K sazenicím vysázeným na podzim přihrneme zem a ponecháme na nich výhony dlouhé asi 40 cm, které zkrátíme až na jaře na 2—3 očka. Při jarní výsadbě musíme každou sazenici několikrát důkladně zalít. Ke stromkovým rybízům musíme dát kůl, který sahá až do korunky, a k němu nejméně na dvou místech přivázat kmínek. Kůl zatlučeme předem, neboť při dodatečném zatlučení bychom mohli poškodit kořeny stromku. Kůl má být z jižní strany, aby chránil kmínek před sluncem.
OŠETŘOVÁNÍ Během vegetace půdu kolem keře nebo stromku stále kypříme a zbavujeme plevele. Rozrušováním půdního škraloupu zabraňujeme ztrátám vláhy výparem. Osvědčuje se i nastýlání půdy kolem keřů nebo stromků. Na podzim každoročně přihodíme ke každému stromku nebo keři dvě až tři lopaty kompostu, který na jaře zapravíme do půdy. Průmyslová hnojiva dávkujeme podle stavu půdy, stáří keře nebo stromku apod. Přihnojujeme plným hnojivem (NPK) při rašení a při začátku růstu zelených bobulí. Rybízy, stejně jako ostatní druhy drobného ovoce, snášejí vysoké dávky hnojiv, nemusíme mít obavy z přehnojení. V druhém roce po výsadbě na jaře silné výhony seřízneme na 2—3 očka, slabší odstraníme. Když to neuděláme, keř sice zaplodí, ale několik dalších let málo roste. Ve třetím roce po výsadbě na jaře úplně vyřízneme všechny poškozené nebo slabě vyzrálé výhony a také ty, které si navzájem překážejí nebo příliš zahušťují keř. Dobře vypěstovaný a udržovaný keř má mít osm, nejvýše deset silných větví, které každoročně zkracujeme asi o pětinu. V dalších letech řežeme stejně a začínáme také postupně zmlazovat keře tím, že odřízneme přestárlé větve ihned u země a nahrazujeme je mladými silnými výhony. Stále bohatě hnojíme a v době sucha zavlažujeme, keře nenecháme zaplevelit. U stromkového rybízu po vysazení a přivázání ke kůlu větvičky zkrátíme, aby se vytvořila korunka asi ze 6—8 hlavních větví. V dalších letech zkracujeme prodlužující se větve na 7—9 očka, postranní na 2—3 očka. Jinak platí stejné zásady řezu jako u keřových rybízů.
Jak množit rybíz a přehled nejlepších odrůd
MNOŽENÍ Při množení rybízu ve školkách se dělá přísný výběr, materiál se testuje a sleduje se jeho zdravotní stav. U drobného ovoce je otázka rozšiřování virových chorob velmi důležitá. Množíme-li si proto rybízy sami, musíme přísně dbát, aby matečné keře byly naprosto zdravé.
Keřový rybíz se rozmnožuje vegetativně několika způsoby: řízkováním, hřížením, kopčením a dělením keřů.
Řízkování je množení řízky z jednoletých vyzrálých výhonů. Řízky řežeme od listopadu do února. Sázíme je buď ještě na podzim, nebo je založíme a vysadíme na jaře. Řízky mají být dlouhé asi 20 cm, spodní konec těsně pod očkem má být nepatrně šikmý, horní konec asi 1 cm nad očkem má být o něco šikmější. Řízky sázíme v řadě, ve vzdálenosti asi 10—15 cm od sebe. V prvním roce řízky zakoření a po jarním seříznutí v dalším roce jsou již schopné výsadby.
Hřížení je vhodný zahrádkářský způsob množení, jímž můžeme získat velmi dobře vyvinuté sazenice. Zdravé, dostatečně dlouhé jednoleté výhony zjara sehneme a upevníme háčkem do jamek hlubokých asi 15 cm a jamky pak zahrneme zemí. Hříženec během vegetace zakoření. Na podzim jej oddělíme od keře a může se vysazovat.
Kopčením rychle získáme větší množství sazenic. Keř na jaře silně seřízneme a začátkem června prosypeme jeho vnitřek asi 10 cm vrstvou dobré kypré zeminy. Zeminu do keře přidáme ještě nejméně jednou během vegetace. Zakořeněné výhonky oddělujeme již na podzim nebo až na jaře a vysazujeme.
Dělení keřů je rovněž velmi snadný způsob množení. Celý keř, pokud možno mladší, vyjmeme na jaře z půdy a rozdělíme na několik menších, které zasadíme trochu hlouběji, než rostl původní keř.
Stromkový rybíz doporučuji koupit ve školce, množení není snadné. Rozmnožuje se štěpováním. Rouby ušlechtilých odrůd se roubují na meruzalku zlatou, a to buď v zimě ve sklepě, kam se zakořeněné pruty meruzalky zlaté přenesou v hrnkách nebo s baly, anebo ve volné půdě v srpnu zelenými rouby. V srpnu se rouby trochu hůře ujímají, ale stromky jsou obyčejně silnější a s lepším kořáním. Pro roubování ve sklepě se rouby řežou nejpozději v lednu, pro roubování za zelena krátce před roubováním. Jsou-li rouby stejně silné jako podnož, roubuje se družením, jsou-li slabší, roubuje se sedélkováním. V srpnu se roubuje do boku.
ODRŮDY Z odrůd rybízů doporučuji především odrůdy státního sortimentu.
Odrůdy červeného rybízu 'Holandský červený' a 'Vierlandenský' jsou pěstitelsky nenáročné a dobré odrůdy s keři mohutného vzrůstu a drobnými až středními bobulemi. 'Karlštejnský červený' je vhodná odrůda pro sušší ovzduší. Má keř středního vzrůstu a velké bobule. 'Houghton Castle' je vhodný pro vyšší polohy. 'Heinemannův pozdní' ('Rote Spätlese') je výborná odrůda s velkými hrozny velkých bobulí. Z rybízů je nejúrodnější. Dozrává o měsíc později než běžné odrůdy. 'Rondom' je téměř stejně kvalitní a úrodná odrůda, zraje o 14 dní později než základní odrůdy.
Pro delší sklizňové období doporučuji tři odrůdy, a to 'Vierlandenský', 'Rondom' a 'Heinemannův pozdní'.
Odrůdy bílého rybízu 'Třešňový bílý' je nejúrodnější odrůda, která je však náchylná k antraknóze. 'Versailleský bílý' je odrůda bujného vzrůstu s drobnějšími hrozny, vhodná i do drsnějších poloh, protože nezmrzá. Celkově jsou bílé rybízy méně úrodné než červené.
Odrůdy černého rybízu 'Silvergieter' a 'Karlštejnský dlouhohrozen' mají velké keře, dobrou plodnost a velké bobule. 'Karlštejnský dlouhohrozen' má sklon k opadávání zralých bobulí. 'Onyx' je nová odrůda. Trpí virovým zvratem; doporučuji ji jen tehdy, jde-li o zaručeně zdravé sazenice. V roce 1975 byla povolena odrůda 'Nigra', která je raná, velkoplodá, zdravá a vzrůstná. Celkově jsou černé rybízy méně výnosné než červené.
Choroby a škůdci rybízu: antraknóza, mšice a pilatka
OCHRANA PROTI CHOROBÁM A ŠKŮDCŮM Nejnebezpečnější chorobou rybízů je antraknóza. Objevuje se v druhé polovině července na listech jako temně hnědé skvrny. Listy schnou, žloutnou a předčasně opadávají. Někdy bývají zachváceny i bobule, které nedozrávají a zasychají. Napadené listy je třeba shrabat a spálit, keře včas před sklizní a po sklizni postříkat fungicidy (Kuprikol, Perozin).
Nektriové zasychání větví se nesprávně v praxi nazývá rakovina větví. Začíná vadnutím listů a pokračuje postupným odumíráním celé větve. Všechny odumřelé větve je třeba včas odstranit a spálit, preventivně je třeba dobře hnojit a rány po řezu zahrnovat zemí.
Nejčastějšími škůdci na rybízu jsou mšice. Sají na jaře na rubu listů, na nichž se pak objevují puchýřovité vydutiny, které na lícní straně listů jsou červené. Ochranou je zimní postřik Arborolem a při výskytu postřik Pirimorem nebo Fosfotionem.
Pilatka rybízová škodí na jaře ve stadiu housenic, které jsou modrozelené s černými tečkami a bradavičkami po celém povrchu těla. Jsou velmi žravé a dokážou rychle ožrat listové čepele i s řapíky. Ochranou je postřik Fosfotionem. Osvědčilo se půdu pod keři poprášit vápenným prachem nebo mletým kainitem, housenice do něho setřást, a tím zničit.
Angrešt: pěstování, řez, množení a odrůdy
Angrešt
Je to velmi nenáročná dřevina, vhodná i do značně vysokých poloh, protože je odolná proti mrazu. Na mráz je angrešt citlivý jen v době květu, proto se nehodí do mrazových kotlin. Na půdu nemá zvláštní nároky, nesvědčí mu však suché půdy nebo půdy se studenou spodinou a nesnáší kyselou půdní reakci. Vyhovuje mu i polostín. Angrešt se dá pěstovat jako keř, jako stromek štěpovaný na meruzalce, jako pravokořenný stromek i jako kordon nebo plochý tvar na drátěnce. Nejméně vhodný je keř, protože pro převislý tvar větví plody často leží na zemi, znehodnocují se a více trpí americkým padlím angreštovým. Nejvhodnější tvar je štěpovaný stromek, protože zabírá málo místa, lze pod ním pěstovat různé plodiny a ošetřování je snadné.
VÝSADBA Vysazuje se na stejné vzdálenosti jako rybíz a také příprava půdy před výsadbou je stejná. Ke stromkovým tvarům musíme dát kolík, který má být tak dlouhý, aby dosahoval až do korunky. Stromek uvážeme ke kolíku až nad rozvětvením, aby úvazek nemohl sjíždět po kmínku dolů. Hezké a účelné je vysadit stromky angreštů na 1 m od sebe, vždy jeden kmínek vysoký a druhý nízký, a zachytit je těsně pod rozvětvením dráty.
ŘEZ Při výsadbě seřízneme keřový angrešt krátce, tj. na 1—2 očka. Na jaře příštího roku vybereme 5—8 nejlepších výhonů a ostatní odřízneme. Ponechané výhony zkrátíme asi o třetinu. V srpnu dalšího roku odstraníme všechny nově vyrostlé výhony, které nemůžeme použít na doplnění koruny a které by keř zbytečně zahušťovaly. V dalších letech postupujeme stejně, abychom udrželi řídký keř s pravidelným plodonosným obrostem. Časně zjara zkracujeme prodlužující větve na 7—8 očka, postranní obrost na 2—3 očka. V létě odstraňujeme nové výhony, které zahušťují keř.
Stromkový angrešt pěstujeme a řežeme obdobně. Na jaře v prvním roce větvičky silně zkrátíme na 3 očka, aby se vytvořila silná koruna alespoň ze šesti větví. V dalších letech prodlužující větve zkracujeme na 6—7 očka a obrost na 2—3 očka. Aby stromek angreštu rychle nezestárl, musíme ho občas zmladit tím, že všechny větve zkrátíme na třetinu.
MNOŽENÍ Pravokořenný stromek angreštu vypěstujeme ze sazenic získaných hřížením. Pokud má sazenice více výhonů, ponecháme jen nejsilnější, který přivážeme ke kůlu. Postranní letorosty zkrátíme a postupně pak odstraňujeme. Korunku založíme ve výši 30—60 cm. Dále pěstujeme stejně jako štěpované stromky. Výhodou pravokořenných tvarů je, že se netvoří výmladky z podnože, které u stromkového štěpovaného angreštu musíme pravidelně odstraňovat.
Pro pěstování plošného tvaru — palmety musíme připravit drátěnku vysokou asi 2 m, v níž upevníme dráty na vzdálenost 20—30 cm. Palmetu řežeme podobně jako keř, vedoucí výhony řežeme na 7—9 očka, obrost na dvě očka. Palmetu vedeme na tři hlavní větve. Je to způsob více okrasný než užitkový.
Keřový angrešt se množí stejně jako rybíz, nejvhodnějším způsobem je kopčení, hřížení a dělení keřů.
OŠETŘOVÁNÍ Během vegetace angrešt pravidelně ošetřujeme — kypříme půdu, odstraňujeme plevele a kořenové odnože. Angreštu prospívá občasná zálivka a nastýlání půdy, které brání vypařování vláhy. Každým druhým rokem dodáváme na podzim kompost a na jaře přihnojujeme plnými průmyslovými hnojivy (NPK), která zapravíme mělce do půdy. Jednou za 4—5 let musíme vápnit, a to asi 200 g vápenného prachu ke stromku. Angrešt k přímému konzumu sklízíme probírkou — sklízíme plody měkké, vybarvené, se slabou slupkou. Ke konzervování sklízíme plody ještě nezralé, ale již pružné při stisknutí mezi prsty. Přezrálý angrešt ztrácí chuť.
ODRŮDY Odrůdy angreštu se od sebe liší hlavně barvou plodů a vhodností pro různé způsoby upotřebení — některé jsou lepší na kompoty, jiné k jídlu.
Odrůdy k jídlu 'Industrie' má červené plody, bujný vzrůst a pravidelnou plodnost, vyžaduje však vlhčí polohy; v suchých podmínkách jsou plody méně jakostní. 'Česká koruna' má velké, světle žluté plody, vyžaduje dobře vyhnojené půdy a plodí brzy po výsadbě.
Odrůdy k jídlu i ke konzervování 'Bílý nádherný' ('Hansa') se středně velkými, oválnými, žlutavě zelenými plody, má střední vzrůst a velmi dobrou plodnost. 'Králíčkův červený' s velkými, kulatými, karmínově červenými plody plodí méně. 'Triumphant' s oválnými, zlatě žlutými plody je nenáročný, ale plody po dozrání opadávají a odrůda bývá napadána padlím. 'Zlatý fík' s oválnými, zlatě žlutými, aromatickými plody. Má bujný vzrůst, ale i sklon k poléhání. Dobře se daří jen v lepších půdách.
Odrůdy ke zpracování 'Lady Delamare' s oválnými, světle zelenými plody má velmi bujný vzrůst, ale po dozrání jí opadávají plody. 'Britanie' se zlatě žlutými vejčitými plody má rovněž bujný převislý vzrůst a je nenáročná. Nová odrůda 'Produkta' se zelenými plody má zdravý růst, pozdě kvete a hodně plodí. Pěstitelsky je nenáročná.
Doporučuji tuto nejvhodnější kombinaci odrůd: 'Bílý nádherný', 'Česká koruna', 'Zlatý fík'.
Ochrana angreštu před americkým padlím a škůdci
OCHRANA PROTI CHOROBÁM Nejnebezpečnější chorobou angreštu je americké padlí angreštové, které vytváří na povrchu listů, plodů i letorostů zprvu šedobílý, později hnědý, kožovitý povlak. Listy a letorosty se zkrucují a usychají. Napadené letorosty je třeba během vegetace odstraňovat a pálit, právě tak jako spadané listí. Prevencí je vydatné hnojení draselnými a fosforečnými hnojivy, zimní postřik Arborolem M nebo Nitrosanem a v předjaří postřik 3 % Polybaritem. Po odkvětu se může stříkat ještě Sulikolem. Půdu je třeba vápnit.
Stejně jako rybízy i angrešt trpí antraknózou. Ochrana je stejná.
Ze škůdců je nebezpečná mšice angreštová, která saje na rubu listů; ty se kroutí a mladé výhonky krní. Ochranou je postřik Pirimorem nebo Fosfotionem při výskytu a odřezávání a pálení zakrnělých výhonků.
Pilatka škodí na angreštu stejně jako na rybízu. Ničíme ji Fosfotionem.
Maliník a ostružiník: pěstování, odrůdy a ochrana
Maliník
Maliník vyžaduje slunné stanoviště a může se pěstovat i ve vyšších polohách. Daří se ve všech půdách kromě suchých štěrků a mokrých jílů. Na dostatku vláhy v půdě je závislá šťavnatost plodů. Nejlépe se maliníku daří na rovinách nebo na mírných jižních svazích, ve středně těžkých, dostatečně vlhkých půdách s neutrální nebo mírně kyselou reakcí.
Nejvhodnější dobou pro výsadbu je podzim. Maliník vysazujeme za podmračného počasí, protože je citlivý na zaschnutí kořenů. Před výsadbou půdu důkladně zryjeme a vyhnojíme chlévským hnojem nebo kompostem. Jednoleté sazenice zkrátíme asi na 30—40 cm, sestřihneme kořeny a vysazujeme na vzdálenost 50—60 cm. Sázíme hlouběji — část stonku (asi 5 cm) má být zakryta půdou. Po výsadbě k sazenicím nahrneme kompost a dobře zalejeme.
Na jaře po výsadbě a během celé vegetace půdu kypříme, odplevelujeme a zavlažujeme. Rostliny necháme rozrůst do pásů širokých 40—60 cm. Abychom zabránili jejich dalšímu rozrůstání, postavíme jednoduchou drátěnku — na kůly napneme dva dráty asi ve výšce 1 m, od sebe 60 cm. Mimo dráty nenecháme rostliny rozšířit.
Maliník plodí na letorostech vyrostlých z loňských výhonů. Proto po sklizni odstraníme dvouleté výhony, které přinesly úrodu. Rovněž odstřihneme až u země slabé nebo poškozené letošní výhony. Ponecháme jen nejsilnější, které na jaře mírně zkrátíme, abychom dosáhli lepšího rozvětvení a lepší sklizně.
Sazenice maliníku získáme u odnožujících odrůd z odkopků. Snadno můžeme získat sazenice také hřížením: V srpnu vrcholek výhonu ohneme, přiháčkujeme do jamky a zasypeme kyprou zeminou. Sazenice můžeme také vypěstovat z kořenových řízků. Kořeny průměru asi jako tužka nařežeme v předjaří na délku 5—10 cm, položíme mírně šikmo na záhon nebo do pařeniště, zasypeme 5cm vrstvou jemné zeminy a zavlažujeme. Sazenice odebíráme jen ze zaručeně zdravých rostlin, protože maliníky bývají hodně zamořeny virovými chorobami.
Hnojíme každým třetím rokem kompostem (asi 10 kg na keř) a každoročně přihnojujeme průmyslovými hnojivy. Maliník potřebuje také vápník, ale nesnáší přímé vápnění. Proto je dobře používat průmyslová hnojiva obsahující vápník.
ODRŮDY 'Lloyd George' je velmi dobrá, středně odnožující odrůda, která dává v říjnu druhou sklizeň a má velké chutné plody. 'Pruská' má středně velké, velmi chutné plody, bujný vzrůst, ale hodně trpí virózami. 'Rubín' je novější odrůda, která má bujný vzrůst a velké, velmi chutné plody, je však náročná na půdu. Všechny odrůdy začínají zrát koncem června a sklizeň trvá asi 3—4 týdny.
OCHRANA PROTI CHOROBÁM A ŠKŮDCŮM Virové choroby se na maliníku projevují jako mozaiky, listové deformace (kapradinovitost, kadeřavost) nebo trháním listového pletiva. Šíří se vegetativním množením i hmyzem, hlavně mšicemi. Napadené rostliny odstraníme a spálíme a preventivně hubíme mšice.
Houbové choroby se projevují zejména jako skvrnitost prutů a metlovitost. Napadené větve a spadané listí odstraňujeme a pálíme, preventivně stříkáme během vegetace keře i půdu 1—1,5% roztokem Kuprikolu.
Červivost malin se objevuje zejména v blízkosti lesů. Způsobují ji malinovníci, světle hnědí brouci, jejichž samičky kladou do mladých plodů vajíčka, z kterých se pak líhnou larvy dlouhé asi 6 mm (obvykle se jim říká červ). Proti nim chráníme maliník zimním postřikem Arborolem M nebo Nitrosanem a při výskytu brouků před rozkvětem stříkáme Metationem.
Na květech škodí též květopas jahodníkový, našedlý brouk dlouhý asi 2—4 mm, jehož samička klade do květů vajíčka. Dospělí brouci nahryzávají stopky květních pupenů, které jsou pak zahnědlé a visí na nalomených stopkách dolů. Preventivně nesázíme v blízkosti jahodník; napadená poupata sbíráme a pálíme. Brouky v době náletu setřásáme do nádob s petrolejem a pálíme. Rovněž proti nim pomáhá postřik Metationem.
Ostružiník
Pěstuje se podobně jako maliník. Ve srovnání s ním je méně náročný na půdu a hnojení. Vyžaduje půdu spíše lehčí, propustnou, ale snáší i kamenité a sušší půdy. Je náročný na světlo a méně odolný proti mrazům. Odolnost proti mrazu se zvyšuje draselným hnojením.
Vzpřímeně rostoucí odrůdy pěstujeme v řadách podobně jako maliník. Vysazujeme je na vzdálenost 1—1,5 m. Jakmile výhony v létě dorostou výšky 80—100 cm, zaštípneme je, aby vyrazil obrost. Toto zaštípnutí je důležité, protože čím více větviček obrostu, tím vyšší sklizeň. Ihned po sklizni odřízneme až u země všechny odplozené a slabší výhony, ponecháme 6—8 nejsilnějších, a těm zaštípneme vrcholky. Plazivé odrůdy sázíme 2—3 m od sebe a pěstujeme je na drátěnce z několika drátů nad sebou, k níž výhony musíme přivazovat. Výhony plazivých odrůd na jaře zkracujeme asi na 2 m a vyvazujeme je k drátěnce. Postranní obrost v létě zkracujeme asi na 40 cm. Jinak plazivý ostružiník v létě nezaštipujeme, necháme jej růst a vyvazujeme. Ihned po sklizni odřízneme odplozené a všechny slabé výhony a ponecháme 6—8 nejsilnějších, které na jaře zkrátíme asi na 2 m. V polohách se silnějšími zimními mrazy na podzim sundáme výhony z drátěnky, položíme je na zem a zakryjeme chvojím.
V našem sortimentu je zařazena jen jedna odrůda — vzpřímeně rostoucí 'Wilsonův raný', která má střední vzrůst, velmi dobrou plodnost a je odolná proti mrazu. Z plazivých odrůd se u nás pěstuje odrůda 'Theodor Reimers', která bujně roste a hojně plodí, plody však nestejně dozrávají. V poslední době byli vyšlechtěni hodnotní a hojně plodící kříženci maliníku s ostružiníkem; je to chutné ovoce, vlastnostmi více podobné ostružinám.
Množení a ošetřování je stejné jako u maliníku.
Z chorob se vyskytují virózy podobně jako na maliníku, zdaleka ne však v takové míře. Ze škůdců škodí malinovník a květopas. Ochrana proti nim je stejná jako u maliníku.
Plazivý ostružiník vytvoří neprostupný živý plot.
Líska: pěstování lískových oříšků, řez a ochrana před škůdci
Líska
Je několik typů lísky: líska lesní, rostoucí planě na okraji lesů, líska lombardská a zellská, pěstované v zahradách, a líska turecká, která se používá jako podnož pro naštěpování ušlechtilých odrůd při pěstování lísky ve tvaru čtvrtkmenu nebo polokmenu. Stromkové tvary lísky však dorůstají do značných velikostí, proto nejsou pro menší zahrádky vhodné. Běžně se pěstují lískové keře, z nichž lze sestavit živý plot nebo jimi zakrýt některá místa v zahradě (např. kompost).
Plody lísky jsou oříšky, které kryje číška (punčoška). Lombardský typ má podlouhlé plody a číšku dvakrát tak dlouhou než plod, takže oříšek není vidět. Zellský typ má plody kulovité a široké a číšku krátkou, takže je vidět oříšek, který po dozrání vypadává. Tyto původní typy byly vzájemně kříženy, a tak vznikly dnešní odrůdy, které v sobě spojují určité vlastnosti obou typů. U některých se více projevují charakteristické znaky lombardského, u jiných zellského typu.
Líska má některé botanické znaky odlišné od ostatních ovocných druhů. Květy má jednopohlavní, tzn. samčí (jehnědy) a samičí, je jednodomá, což znamená, že oba druhy květů jsou na jedné rostlině, cizosprašná (opyluje se pylem jiné odrůdy) a větrosnubná — její pyl je přenášen ze samčích květů jedné rostliny na samičí květy jiné rostliny větrem, nikoliv hmyzem, jak je tomu u většiny zahradních rostlin. Proto se má vysazovat směs odrůd, nikoliv pouze jedna odrůda.
PĚSTOVÁNÍ Lísku můžeme pěstovat i v chladnějších oblastech, protože je dost odolná proti namrzání, a to i v mrazových kotlinách a ve vyšších polohách. V polohách s příliš vysokou vzdušnou vlhkostí pyl vlhne, nelétá a samičí květy zůstanou neoplodněny. Líska vyžaduje dostatečně vlhké půdy bohaté na humus. Keře koření mělce, a proto silně reagují na každý přísušek. Proto je musíme pravidelně zavlažovat a kde to není možné, musíme alespoň chránit půdu před vysycháním nastýlkou. Chceme-li dosáhnout dobrých výnosů oříšků, musíme lísce poskytnout dostatek živin.
Jednoleté až dvouleté sazenice se 3—6 větvemi v délce alespoň 40 cm vysazujeme na podzim nejméně 3 m od sebe. Před sázením důkladně zryjeme do hloubky, na dno jámy dáme kompost nebo rašelinu a sazenice zasypeme dobrým kompostem. Na 1 m² přidáme 300 g 40% draselné soli a 200 g superfosfátu. Ihned po zasazení důkladně zalijeme a po celé šířce jámy rozprostřeme nastýlku, nejlépe rašelinou.
Na jaře seřízneme sazenici na 10—20 cm od země. Z kořenového krčku vyrostou nové výhony, z nichž vybereme 3—4 nejsilnější a od sebe nejvzdálenější větve. Tyto hlavní větve v dalších letech každoročně zkracujeme až na polovinu, aby se na nich tvořily mladé výhonky, které ponesou plody. Líska sice roste a plodí i bez řezu, v tom případě však od čtvrtého roku po výsadbě děláme pravidelný průklest, abychom keře udrželi dostatečně prosvětlené. Při průklestu v době vegetačního klidu odstraňujeme až u země staré větve a několikrát během vegetace ještě některé přebytečné výmladky. Keř má mít v plodném věku nejvýše šest hlavních větví. Keř pravidelně udržovaný řezem není třeba zmlazovat dříve než za 15 let, neřezaný keř ovšem potřebuje zmlazení mnohem dříve. Každý třetí rok přidáme k vzrostlému keři 30 kg kompostu nebo 20 kg chlévského hnoje a mělce zapravíme, protože líska mělce koření. Každoročně přidáme na jaře ke keři 0,5—1 kg Cereritu.
Oříšky sklízíme, když se dají snadno uvolnit z číšky. U odrůd zellského typu oříšky po dozrání samy vypadávají, takže je sesbíráme ze země. U odrůd lombardského typu zůstávají v dlouhých punčoškách, takže je otrháme i s punčoškami a pak vylupujeme. Oříšky se musí dosušit na lískách a skladovat v síťěných pytlích ve vzdušné, chladné místnosti.
MNOŽENÍ Lísku můžeme množit na sušších půdách z přímého výsevu do hnízd. Pro hnízdo připravíme plošky široké asi 0,5 m, které hluboko prokypříme. Oříšky vyséváme po třech do jednoho hnízda do hloubky asi 5 cm. Povrch půdy utužíme a zakryjeme vrstvou rašeliny nebo jehličnaté hrabanky. Po dvou letech hnízda vyjednotíme a ponecháme v nich nejlépe vyvinuté sazenice. Lísky z přímého výsevu mají lépe vyvinutý kořenový systém a snadněji získávají vodu i z hlubších vrstev, není však jistota, že plody budou stejně jakostní jako ty, které jsme sázeli. Jde o semenáče. Lepší je lísku množit vegetativně — hřížením nebo z oddělků, podobně jako keře rybízu.
ODRŮDY Ve státním sortimentu jsou uvedeny tyto odrůdy: 'Lombardský bílý' s velmi dlouhou číškou a podlouhlým oříškem má slabší vzrůst a dozrává koncem srpna. 'Hallský obrovský' s číškou stejně dlouhou jako celý kuželovitý plod má bujný vzrůst a dozrává v druhé polovině září. 'Webbův' s číškou o něco delší než plod má bujný vzrůst a dozrává začátkem září. U nás jsou rozšířeny 'Římský' a 'Cosfordský'.
OCHRANA PROTI CHOROBÁM A ŠKŮDCŮM Nejhorším škůdcem je dlouhonosec lískový (nosatec lískový), který v některých letech zničí až 80 % plodů. Samička klade začátkem července vajíčka do nezralých oříšků. Larva oříšek vyžírá a v srpnu dospívá. Prokouše se skořápkou a zaleze do půdy, kde se zakuklí. Oříšky jsou červivé a zcela znehodnocené. Chemická ochrana proti tomuto škůdci neexistuje, nejlepší ochranou je pustit v srpnu a září pod lísky slepice, nebo ještě lépe perličky, které kukly zlikvidují.
Dále škodí vlnovník lískový, který sáním způsobuje zduření pletiv a deformaci pupenů. Ochranou je uřezávat a pálit postižené větévky a za teplých dnů před rašením postřikovat 3% roztokem Polybaritu.
V hustých keřích se při vlhkém počasí vyskytuje skvrnitost plodů — černošedé skvrny. Ochranou je napadené plody sbírat a pálit, keř prosvětlit.
Největší škody na lískových oříšcích, zvláště v blízkosti lesa, způsobují veverky a někde i ptáci ořešníci.
Jahody: jak připravit záhon a kdy vysazovat jahodník
Jahodník
Pěstování jahod věnují zahrádkáři velkou pozornost, protože jahody jsou jedním z nejoblíbenějších a nejchutnějších druhů ovoce; jsou také prvním ovocem, které zahrádka dává — prvním po založení zahrádky i prvním na jaře.
Abychom měli z úrody opravdu radost i užitek, musíme jahodníku poskytnout prostředí i ošetření a vybrat vhodnou odrůdu.
Jahodníku nejlépe vyhovuje půda středně těžká, mírně písčitá, bohatě zásobená humusem a živinami, záhřevná a propustná, s hladinou podzemní vody ne vyšší než 50—60 cm a s mírně kyselou půdní reakcí (pH 5,5—6). Jahodník vyžaduje chráněnou polohu, pokud možno na rovině nebo na mírném svahu obráceném k jihu nebo jihovýchodu.
Při volbě místa musíme také počítat s tím, abychom mohli jahodník pravidelně zavlažovat. Pod vzrostlé stromy raději nevysazujeme, protože rostliny i plody bývají poškozovány nebo znehodnocovány chemickými přípravky, které používáme k postřiku stromů.
VÝSADBA Před výsadbou si musíme předem ujasnit, kdy budeme sázet a přípravu půdy pak zaměříme k tomuto období. Nejvhodnější dobou pro výsadbu je konec léta. Sazenice při správném ošetřování a pravidelné zálivce mají možnost do zimy dokonale zakořenit a vytvořit základy příštích květních pupenů, jichž se může na každé rostlině vytvořit 5—10. Už příštím rokem získáme pěkný výnos kvalitních, velkých plodů. Čím později na podzim sázíme, tím menší počet plodonošů se založí a tím menší pak je v příštím roce sklizeň. Pokud nemůžeme z jakéhokoliv důvodu vysadit jahodník nejpozději do poloviny září, nebo nemáme-li možnost jej zavlažovat, sázíme na jaře, kdy je v půdě dostatek vláhy. Sklizeň v roce výsadby však bývá menší.
Záhony k výsadbě jahodníku vybíráme tak, aby byly chráněny proti větru. Jahodník můžeme úspěšně kombinovat s nově vysazenými porosty ovocných stromů, které v prvních letech nestíní a nestříkají se, takže není nebezpečí poškození postřikem. Na volné ploše, kde není přirozená ochrana proti větru, vysadíme kulisové rostliny, trvalé z rybízu nebo maliníku, nebo jednoleté ze slunečnice, kukuřice apod. Kulisy vysazujeme vždy kolmo k převládajícímu směru větrů a necháváme je stát i přes zimu. Proud studeného vzduchu se přenáší přes kulturu jahod a vytváří se tak pro ně příznivé mikroklima.
Na vybraných záhonech dobře připravíme půdu. Je-li příliš těžká, vylehčíme ji zarytím potřebného množství rašeliny, písku, popílku apod. Je-li na pozemku vysoká hladina podzemní vody, musíme ho odvodnit. Upravíme půdní reakci příliš kyselých půd přídavkem vápna, nejlépe cukrovarskou šámou (50 kg na 10 m²). Půdu důkladně vyhnojíme chlévským hnojem nebo kompostem. Nemáme-li dostatek kompostu nebo hnoje, můžeme použít Vitahum. Při rytí odstraňujeme vytrvalé plevele a zemní škůdce (drátovce, ponravy apod.). Na pečlivě zpracovaný záhon můžeme při nedostatku kompostu vysít na jaře rostliny na zelené hnojení, které v srpnu před výsadbou zaryjeme do půdy. Na dobře vyhnojený záhon vysazujeme na jaře ranou zeleninu nebo vysejeme hrášek na lusky nebo fazol, tedy takové druhy a odrůdy, které sklidíme včas, abychom mohli koncem července připravit záhon pro vlastní výsadbu jahodníku. Půda po pěstování zeleniny je při pečlivém ošetřování dobře prokypřená a bez plevelů.
Při poslední přípravě bezprostředně před výsadbou zaryjeme ještě do půdy kompost nebo chlévský hnůj, aby půda byla opravdu dobře zásobena živinami. Velmi dobře se také osvědčuje udělat na záhoně rýhy, které se naplní kompostem, a do nich se pak sázejí mladé sazeničky jahodníku. Výnosy jsou pak opravdu vysoké, ale tento způsob předpokládá mít již předem připravenou dostatečnou zásobu dobrého vyzrálého kompostu.
Způsoby pěstování velkoplodých jahod: pásy, fólie i jednoletá kultura
PĚSTOVÁNÍ VELKOPLODÝCH JAHODNÍKŮ Předem si zvolíme způsob výsadby. Je více možností a způsobů, jak a do jakého sponu sazenice velkoplodých odrůd vysazovat. Na zahrádce jsou nejpoužívanější pásové výsadby. Podle vzrůstnosti odrůdy vysazujeme rostlinky 25—50 cm od sebe, do řádků vzdálených 60—80 cm. V průměru potřebujeme pro tento způsob výsadby 45—70 sazenic na 10 m². Řádky srostou v jednotlivé pásy. Při řidším sponu můžeme jednotlivým rostlinám v druhém a třetím roce ponechat i několik vhodně narostlých odnožových rostlin, mezi nimiž necháváme vzdálenost 10—15 cm. Prodloužíme tak životnost porostu a dosáhneme vyšších výnosů. Aby se matečné rostliny nevysilovaly, odřízneme od nich odnožové rostlinky ihned po zakořenění. Když takto pěstovaný pás příliš nezahustí, může zůstat na místě čtyři roky při jakostních a vysokých výnosech.
Chceme-li sami namnožit nějakou odrůdu, musíme pečlivě vybírat nejlepší rostliny, od nichž získáme mladé rostliny. Rostliny vysazujeme do pásů na nejmenší vzdálenost 50 × 60 cm, abychom mohli půdu mezi trsy obdělávat, aniž poškodíme rostliny. Pás nenecháváme srůst. Takto pěstovaný jahodník se po třetí sklizni zruší.
Novějším způsobem pěstování jahodníku je jednoletá kultura. Při tomto způsobu vysazujeme sazenice už před koncem července do velmi dobře připravené a vyhnojené půdy hustě vedle sebe asi 10—25 cm do řad vzdálených 40 cm. Potřebujeme tedy asi 100—250 sazenic na 10 m². Výsadbu musíme pravidelně zalévat, aby rostliny dostatečně zesílily a založily co největší množství plodonošů. Podle potřeby prokypříme půdu mezi řádky kypřičem, a tím zároveň omezujeme plevel mezi řádky. Po sklizni v příštím roce porost zrušíme a ponecháme jen každou čtvrtou rostlinu v řádku jako matečnou rostlinu. Tyto rostliny přihnojíme a ošetříme, aby se u nich vyvinulo dostatečné množství odnoží. Matečné trsy dají velký výnos a pak je před výsadbou vyryjeme i s mladými sazenicemi. Sazenice připravíme k nové výsadbě, vysadíme do připravené půdy a celý cyklus se opakuje. Takto získáme poměrně vysoké výnosy kvalitních plodů a přitom odstraníme pracné ruční ošetřování rostlin ve druhém roce i v dalších letech.
Ve velkovýrobě se v současné době používá vesměs způsob dvouřádek pod fóliemi. Před výsadbou se dobře připravená půda nahrůbkuje po pásech širokých 80—100 cm; uličky mezi zvýšenými pásy stačí široké 20—30 cm. Sazenice se vysadí do trojsponu na vzdálenost asi 40—60 cm, a celý nahrůbkovaný záhon se pokryje předem přesně naděrovanou (otvory průměru 10 cm) černou fólií, která se po stranách upevní zemí tak, aby se nepřekrývala s fólií z druhého řádku. Voda po dešti nebo po zálivce steče po nadzvednutí fólie přes hrůbek a plody jsou stále v suchu. Hnojí se do řádků; jahodník koření do šířky, takže si živiny odtamtud vezme. Odpadá prakticky veškeré pletí a odnože nemohou zakořenit, takže se snadno odstraní a nevysilují matečnou rostlinu. Sklizně jsou vysoké a kultura vydrží 3—4 roky.
Pro výsadbu používáme jen rostliny odrůdově čisté, zdravé, jednoleté. Jakostní sazenice jsou kompaktní, se zdravým srdéčkem, nevytáhlé a s dobře rozvětvenou kořenovou soustavou. Kořínky mladých sazenic jsou bílé, kdežto přestárlých jsou zahnědlé. Nejakostní jsou sazenice vytáhlé, napadené roztočíkem, se slabým srdéčkem a dvouleté. Nejlepší je, můžeme-li sazenice ihned zasadit, ale někdy je nutno uchovat je déle. Pak je založíme do kypré a vlahé půdy, lépe jednotlivě než ve svazcích, a nenecháváme je založené déle než týden. Pro jarní výsadbu je vysadíme hustě vedle sebe do kypré půdy, aby měly možnost dobře zakořenit.
Před výsadbou záhon urovnáme, uhrabeme a vyznačíme spony znamenákem nebo zahradnickou šňůrou. Řady volíme pokud možno ve směru od severu k jihu, aby všechny rostliny byly řádně osluněné. Zakoupené sazenice pečlivě vytřídíme a vysazujeme jen nejlepší; hůře vyvinuté vyřadíme nebo vysadíme odděleně. Vysazujeme do mělkých jamek vyhloubených motyčkou a dbáme na to, aby kořínky byly pravidelně rozprostřeny a prosypány zeminou. Po zasypání jemně rukama půdu přitlačíme a opatrně zalejeme. Není správné sázet jahodník zeleninovým sazákem. V úzké a hluboké jamce se kořeny nemohou dobře rozrůst a zahnívají, a než se vytvoří nové kořeny, rostlina se zastaví ve vývinu. Srdéčko nemá být pod povrchem půdy a kořínky nemají být vidět nad ním; srdéčko má být nepatrně nad povrchem půdy. Nejideálnější je výsadba s celým balem, kdy celou zakořeněnou rostlinu vyrýpneme lopatkou a s celým balem opatrně přeneseme na místo výsadby. Dokonalejší způsob je hrnkování, kdy hrnky podložíme vedle matečné rostliny a pícháme do nich mladé rostliny. Sazenice v hrnku dobře zakoření a její vývin se při výsadbě vůbec nezdrží.
Hnojení, sklizeň a péče o jahody po celou sezónu
Po výsadbě koncem léta jednou až dvakrát nakypříme půdu a odstraníme plevel. Podle potřeby zaléváme, aby sazenice řádně zakořenily a pak dobře přezimovaly. U některých odrůd se již na podzim vytvářejí odnože; ty odstraníme. Před příchodem zimy, zvláště v oblastech s malými sněhovými srážkami, doporučuji celou výsadbu mírně pohodit slamnatým hnojem, řezankou nebo zakrýt i chvojím, aby mladé rostliny byly chráněny před mrazem. Na jaře odstraníme a spálíme staré, suché a zasychající listy, trsy okopeme a zároveň s okopávkou zapravíme do půdy průmyslová hnojiva. Nejvhodnější je speciální plné hnojivo pro jahody Fragarin, které kromě hlavních živin v nejvhodnějším poměru pro jahody obsahuje i potřebné množství stopových prvků. Přihnojujeme kroužkováním kolem rostlin, při pásové husté výsadbě po délce pásu. Podruhé okopeme záhon před rozkvětem. Po odkvětu se začínají vytvářet plody; začneme pravidelněji podle potřeby zalévat, aby se plody stejnoměrně vyvíjely. Při dozrávání se plody vlastní vahou sklánějí k zemi a při zálivce nebo za deště se znečišťují zemí, a tím se znehodnocují. Proto v době po odkvětu podkládáme pod trsy slámu, dřevitou vlnu apod., nebo podpíráme stonky drátěnými podpěrami. Nejvhodnější je nastýlka slámou, kterou nemusíme po sklizni odstraňovat, nýbrž při okopávkách ji zapravíme do půdy, kde se rozloží a obohatí ji humusem. Nesmíme ji nechat prorůst odnožemi, pak je práce s vyčištěním záhonu obtížná.
K ušetření práce při pěstování jahodníku se osvědčuje fólie, černá i bílá. Pásy fólie natáhneme na záhon buď ještě před výsadbou, v určeném sponu vyřízneme otvory a do nich vysadíme sazenice, nebo po výsadbě položíme užší pásy z obou stran řádků. Půdu pak není třeba okopávat, plevele se nevyvíjejí a není třeba tak často zavlažovat. Odpadá i práce s podkládáním trsů před sklizní.
Jahody sklízíme co nejčastěji, zvláště rané odrůdy, a snažíme se sklízet ráno, kdy jsou plody ještě po noci vychladlé. Doporučuji sbírat i jahody poškozené a nahnilé, zvláště při prvních sklizních, protože by mohly vytvořit ohnisko šíření plísně šedé, která by se za teplého vlhkého počasí snadno přenesla na ostatní i nedozrálé plody. Sklizeň probíhá velmi rychle, u jednotlivých odrůd trvá 16—21 dní. Abychom sklizeň pro vlastní potřebu prodloužili, vysazujeme aspoň tři odrůdy s postupnou dobou zralosti — rané, polopozdní a pozdní. Tím také omezíme nebezpečí poškození květů mrazem, protože i kvetení probíhá postupně.
Po sklizni vyčistíme plantáž, z trsů odstraníme suché a poškozené listy, odstraníme také podkladový materiál, okopeme a přihnojíme. V tomto období musíme také pravidelně zalévat. Rozhodně nedoporučuji kulturu jahod sežnout, rostliny se tím poškodí. Koncem července až začátkem srpna odstraňujeme vytvořené odnože s mladými rostlinami, ponecháváme jen ty, které záměrně pěstujeme pro novou výsadbu. Znamená to, že u nejlepších trsů ponecháme nejvýše pět odnoží a na každé jen jedinou sazenici. Takto se trs neoslabí a sazenice bude silná. Podle potřeby pak okopáváme, plejeme a zaléváme až do podzimu. Před zámrzem přihnojíme do řádků kolem trsů kompostem, který zároveň chrání rostliny před mrazem. Na jaře ošetřujeme stejně jako v prvním roce po výsadbě. Na udržení čisté kultury je třeba vynakládat rok od roku více práce a také je třeba zvyšovat dávky průmyslových hnojiv.
Měsíční a stáleplodící jahodníky: speciální typy pro zahrádku
PĚSTOVÁNÍ MĚSÍČNÍCH, STÁLEPLODÍCÍCH A ŠPALÍROVÝCH JAHODNÍKŮ Měsíční jahodníky vysazujeme většinou na okraje záhonů apod. Příprava půdy je podobná jako u velkoplodých jahodníků. Vzhledem k menšímu vzrůstu je vysazujeme na vzdálenost 25 cm. Množíme buď dělením trsů koncem léta, nebo — nejčastěji — výsevem semene časně na jaře. Malé plody sbíráme od června do podzimu. Kultura vydrží i 5—6 let.
Stáleplodící jahodníky vysazujeme a ošetřujeme podle stejných zásad jako velkoplodé. Vzhledem k jejich téměř nepřetržité plodnosti dodáváme více živin i vláhy během celé vegetace. Zálivku a hnojení omezíme pouze na podzim, aby rostliny do zimy řádně vyzrály. Množíme mladými rostlinami z odnoží, odnožují-li málo, pak i dělením
